Úvod
Detailně
Přílohy
O tabuli
Sponzoři
Kontakt
Blahoslavený Hroznata

Obsah:

1. Úvod

2. Hroznata

2.1 Písemné prameny a literatura

2.2 Rekonstrukce původu

2.3 Jméno. 6

2.4 Rok narození 8

2.5 Rodiště. 10

2.6 Sourozenci

2.7 Hroznatovy legendy

2.8 Manželství

2.9 Stručná chronologie života dospělého Hroznaty

2.10 Proces beatifikace a kanonizace

2.11 Premonstrátský řád

2.12 Funerální památky

2.13 Zobrazování světce

2.14 Shrnutí o Hroznatovi

3. Klášter Teplá

3.1 Od založení do konce husitských válek (1193-1434)

3.2. Období pozdního středověku (1435-1525)

3.3. Od reformace do osvícenství (1526-1767)

3.4. Od osvícenství do počátku 20. století

3.4.1 Opat Trautsmannsdorf

3.4.2 Založení Mariánských Lázní

3.4.3 Zakladatel Mariánských Lázní Karel Reitenberger a jeho následovníci

3.5 Od první světové války do začátku 21. století (1914-2006)

3.5.1 Období do druhé světové války

3.5.2 Druhá světová válka

3.5.2 Pokusy o udržení kláštera po 2. světové válce

3.7 Knihovna

3.6 Klášterní budovy a jejich vývoj

3.7 Shrnutí o klášteru

4. Informační tabule

4.1 Umístění

4.2 Technické informace

4.3 Text informační tabule

4.3.1 Blahoslavený Hroznata - zakladatel premonstrátského kláštera v Teplé

4.3.2 Klášter Teplá

5. Závěr

Seznam zkratek

Prameny

Použitá literatura

Seznam příloh

1. Úvod

Socha blahoslaveného Hroznaty, výrazná dominanta krajiny jihovýchodně od Pernarce, je mezi místními obyvateli důvěrně známá. Stala se i součástí mého života, neboť jsem v Pernarci prožila od narození dvacet let.

Od okraje obce je socha vzdálena přibližně 300 metrů. Jen málo současných obyvatel obce a okolí však ví, že se v těchto místech socha nachází z toho důvodu, že nedaleký krukanický statek patřil tepelskému klášteru, jehož zakladatelem byl právě Hroznata. Už na střední škole jsem se zabývala myšlenkou přiblížit postavu světce místnímu obyvatelstvu. Abych zjistila, proč socha v těchto místech stojí, začala jsem se blíže o tuto osobnost zajímat. Socha je zvláštní také tím, že Hroznata drží ve své levé ruce Tepelský klášter a pouta.

To vše bylo také důvodem, proč jsem si blahoslaveného Hroznatu a Tepelský klášter vybrala za téma své diplomové práce. Dostala jsem tak možnost vypracovat zajímavou závěrečnou práci svého studia a zároveň získat ucelené informace pro podklady k vytvoření informační desky, která by měla i obecný přinos. Mohla jsem tak se zájmem věnovat získávání podrobných informací o světci a jeho celkovém historickém významu. Velmi brzy jsem pochopila, že k úplnému vylíčení osobnosti Hroznaty bude nutné zpracovat také historický vývoj kláštera a věnovat se také jeho vlivu na okolí. Jen s těmito informacemi lze pochopit Hroznatův význam v dějinách kraje, kterému umožnil vzestup celá na následující staletí.

K realizaci mých cílů došlo za přispění vedoucího mé diplomové práce D. Hejny a za velké pomoci knihovníka tepelského kláštera M. Hlinomaze. Klášterní knihovna se stala významným zdrojem mých informací, abych mohla detailně popsat historické prameny, které dokládají důležitá fakta, jako např. Hroznatův původ i původ jeho jména. Celý Hroznatův život byl opředen legendami, které bylo také třeba popsat o pokusit se o jejich podrobnější rozbor. Zajímavý byl jak jeho život rodinný, tak i život církevní. Hroznata se zasloužil o rozmach premonstrátského řádu, kterému jsem věnovala jednu kapitolu.

Vzhledem k důležitosti a obsáhlosti informací o klášteře Teplá, který Hroznata založil, jsem se rozhodla věnovat klášteru také velkou část této práce. Zajímavé je jak jeho založení, tak každé jeho další období. Klášter přetrval staletí a za dob svého působení na okolí zanechal plno významných památek, které by neměly být opomenuty a proto jsem se jim věnovala neméně podrobně jako osobě samotného Hroznaty, který jeho historii započal.

Napsaná práce by měla přispět k detailnějšímu poznání osobnosti tohoto předního českého velmože a přiblížit zájemcům informace o historickém vývoji a vlivu kláštera Teplá na jeho okolí. Jelikož všechny soudobé poznatky o Hroznatově životě byly již publikovány v historické literatuře, bylo zřejmé, jak nelehkým úkolem bude nově zařadit Hroznatovu osobnost do širších historických souvislostí a vstoupit i na pole historických hypotéz.

Úplným závěrem mé práce je, jak jsem se již zmínila, vytvoření informační tabule, se stručným, ale uceleným pohledem na osobnost Hroznaty a klášter Teplá, který založil a kterému daroval svůj rozsáhlý majetek. Tabule přispěje k lepší informovanosti široké veřejnosti o významu osobnosti blahoslaveného Hroznaty, který je sochou ztvárněn.


2. Hroznata

2.1 Písemné prameny a literatura

Nejstarší prameny přímo dokládající Hroznatovu existenci jsou listiny z klášterního archivu, které se i přes nepřízeň osudu dochovaly. Tzv. Hroznatův testament, který je také považován za zakládací listinu kláštera [př.01], je jedním z pilířů české diplomatiky díky skutečnosti, že jde o první listinu zpečetěnou českým šlechticem a vydanou jeho jménem. Obsahově se týká majetku a duchovních výsad tepelských opatů. [1]

Druhým pramenem je legenda Život bratra Hroznaty, vzniklá v klášteře asi roku 1259 ještě za života Hroznatových pamětníků. Kodex Vita fratris Hroznatae, sestávající ze 16 pergamenových listů, je vevázán ve svitek listin jednotlivých pramenů k Hroznatově osobě a byl svázán v polovině 19. století knihovníkem F. Klimešem. Podrobný rozbor těchto rukopisů, tisků a opisů listin podal ve své knize Blahoslavený Hroznata Petr Kubín.[2]

K významným pramenům k životu tepelského fundátora můžeme připočíst i úvodní stránky Tepelských análů psaných P. Václavem Schillingem od roku 1621.[3]

Během první poloviny 17. století byl v chotěšovském listináři pořízen český překlad Hroznatovy závěti [př.01] [př.02], jehož exemplář je dnes uchován v tepelské klášterní knihovně. Opat Jan Pechem jej dal roku 1638 opatřit vazbou, která obsahuje mezi premonstrátskými světci dost rozsáhlou pasáž věnovanou blahoslavenému Hroznatovi, která vychází z legendy.[4]

O zapsání Hroznatova jména jako fundátora Chotěšova pečovali i chotěšovští probošti. Dostal se například do Agendy chotěšovského probošta Oldřicha z roku 1376, kde byla kolem roku 1639 doplněna listy o založení kláštera, které začínají Hroznatovým jménem. O dva roky později chotěšovský probošt Zachariáš Bandhauer nemohl na Hroznatovu zakladatelskou osobnost opomenout při psaní svých Análů. Roku 1608 se Hrozanta spolu se sestrou Vojslavou objevuje v novém zpracování Pontanovy knihy Bohemia pia. Za první odborný spis lze označit Balbínovu genealogickou studii o původu a historii rodu pánů z Gutštejna. V tepelské klášterní knihovně se dochovala ve čtyřech tištěných exemplářích a v jednom opisu.[5]

Na přelomu 18. a 19. století, za panování opata Raymunda IV. byla vyzdobena předsádka rukopisného zpracování řádových pravidel Hroznatovým fiktivním erbem s knížecí korunou a stanem, který nese iniciály „B H F T C“, což znamená: Beatus Hroznata Fundator Teplensis et Chotiessoviensis.[6]

Hroznatu nacházíme také v Úvodu do českých církevních dějin od Chrysostoma Pfrognera, píše o něm Johann Mehler a P. Filip Klimeš.

Kolem poloviny 19. století v Teplé vzrostl zájem o Hroznatovu osobnost, zřejmě díky záměru konečně dovršit snahu o světcovu beatifikaci díky dvěma českým odborníkům, Filipu Klimešovi a Hugonu Karlíkovi, kteří byli navíc přátelé. První prací H. Karlíka byla stať v jeho knize Životy svatých a světic Božích. Dále se o Hroznatovy Tepelském zmínil F. Palacký ve svých Dějinách národa českého.[7] Velmi podrobnou stať věnoval Hroznatovi ohledně založení tepelské kanonie strahovský historik Dominik Čermák ve své podrobné knize o premonstrátech v českých zemích. Nejvýznamnější tepelský historik Basil Grassl jako jeden z předních znalců 20. století pojal Hroznatu do dvou vydání o dějinách kláštera. H. Dietl napsal nekritickou studii periodizující Hroznatův život. Všechny nezdařené pokusy o Hroznatovu beatifikaci v barokním období zrekapituloval další významný tepelský historik B. Brandl. Roku 1930 se nového překladu Hroznatovy legendy úspěšně zhostil strahovský premonstrát Arnošt Voves.[8]

V následujícím desetiletí vzniklo několik brožurek o tepelském klášteře zmiňujících Hroznatovu zakladatelskou osobnost.[9] V době poválečné se významně snažil zviditelnit blahoslaveného Hroznatu převor Heřman-Josef Tyl (opatem 1946-1992), za účelem prokázat český původ kláštera Teplá.

2.2 Rekonstrukce původu

Podle tepelských análů se původně za datum jeho narození pokládal rok 1160.[10] Na základě posledního antropologického výzkumu jeho tělesných ostatků se posunul datum jeho narození až na přelom šedesátých a sedmdesátých let 12. století.[11]

Podle F.Palackého byl Hroznata prapředek pánů z Krašova, Gutštejna a Vrtby a to podle znaku paroží v jejich rodě. Jeho otcem měl být Sezema zabitý u Loděnice (1179). Palacký zná i bratry Měška a Hroznatu z Peruce, potomky královnina komorníka Sezemy (1165).[12]

Bádání o Hroznatovi posunul významně dopředu J. Lippert, který byl autorem první velké monografie o Litoměřicích a tvůrcem jedné z koncepcí českých středověkých dějin. Uvedl do příbuzenského vztahu Hroznatu Tepelského s litoměřickým kastelánem Blahem, jenž měl v roce 1108 nastoupit jako hradský správce a ujmout se podstatné části jejich rodového majetku. Zdroje Hroznatova bohatství shledával v „knížecí“ tradici jeho domu (Gaufürstenhaus) a ve výtěžcích ze služby Přemyslovcům.

Také plzeňský vikář H. J. Karlík psal o Sezemovi a jeho choti Dobroslavě z Černínů jako o Hroznatových rodičích. Podle tepelského kanovníka H. J. Dietla se zase Hroznata narodil jako syn královnina komořího Sezemy, praotce hrabat z Gutštejna spřízněných s Přemyslovci. Matkou měla být Dobroslava z rodu Černínů.

Tepelský premonstrát B. Grassl se také snažil zachytit historickou realitu Hroznatovy doby ve své studii z roku 1917. Díky důvěře Balbína považoval Hroznatu za potomka starého rodu mělnicko-pšovských knížat a kastelánů, z něhož se vyvinuly rody z Krašovic, Gutštejna a Vrtby. Také Grassl přisuzuje Hroznatu k Sezemovi, nikoliv tomu, který padl v roce 1179 u Loděnice. Za matku přiřadil Dobroslavu z Černínů, jako to udělal vikář H. J. Karlík. Jako první ve svém díle shromáždil ucelenou řadu o nositelích jména Hroznata, Sezema a jejich majetcích z 12.–15. století. Přiblížil se k otázkám hroznatovské kolonizace v západních Čechách, dopodrobna se zabýval Hroznatovým testamentem a zdůraznil Hroznatovu roli při založení Teplé a Chotěšova.[13]

J.Tomas rozebírá rozsah statků Hroznaty Tepelského v okolí Litoměřic s hospodářským dvorem v aglomeraci pod litoměřickým hradem. Zmapováním statků Hroznaty Tepelského, bratrů Hroznaty a MěškaPeruce i kastelána Blaha a jeho potomstva dospěl k závěru o společných příbuzenských základech všech těchto rodin. Mělo jít o velký rodový majetek, který byl někdy v průběhu 12. století rozdělen.[14]

Josef Žemlička navázal na Tomasovy závěry. Do regionálních souvislostí začlenil osidlovací činnost Blahova a Hroznatova rodu.

K. Haubertová ve své knize zase shrnula poznatky o Hroznatovi z Teplé, jeho příbuzenstvu a statcích na Litoměřicku. Kořeny hroznatovského rodu však nezkoumala.[15]

Miloslav Bělohlávek označil Sezemu, padlého v roce 1179 u Loděnice za předka Hroznatovců, neboť v jeho znaku bylo troje jelení paroží. Pokračování rodu měl podle něho zajistit syn Arnošt, zatímco Hroznata proslul jako fundátor Teplé a Chotěšova.[16]

Zjistit, ze které rodiny Hroznata pocházel, je velice obtížné. Ve 12. století lze české šlechtické genealogie sledovat pouze hypoteticky už z toho důvodu, že se z této doby nedochovala takřka žádná erbovní znamení, která jsou obvykle jistým vodítkem pro příbuzenství. Erbovní znamení byla vnějším znakem šlechtictví, jenž se poprvé objevil v západní Evropě v polovině 12. století v souvislosti s křížovými výpravami jako bojovné znamení rytíře. Později se stala symbolem rodu a jeho majetku.[17] Hroznatovým znakem bylo troje jelení paroží. Tento znak používalo ve svém erbu několik západočeských šlechtických rodů, které ho považovaly za svého předka. Tyto rody se nazývají souhrnně Hroznatovci.

2.3 Jméno

Staročeské jméno Hroznata, dnes již skutečně archaické, je u nás hojněji listinně doloženo spíše v období raného středověku, tedy v 11. až 13. století. František Palacký ve svých Dějinách národu českého uvádí řadu historických osobností tohoto jména[18]:

-         Hroznata, číšník královský okolo 1180, díl I., s.509;

-         dispensátor knížecí, okolo 1182, díl I., s.512, 514;

-         hrabě český, okolo 1197, díl I., s.515; (zakladatel Teplé)

-         kastelán kladský, okolo 1169, díl I., s.480;

-         nejvyšší lovčí, okolo 1185, díl I., s.510;

-         pán český, okolo 1120, díl I., s.436;

-         podkomorník, 1224-1225, pak komorník královský – okolo 1235, díl I., s.505, 510;

-         probošt mělnický, okolo 1147, díl I., s.436;

-         purkrabí kladský, okolo 1169, díl I., s.279;

 

Jméno Hroznata rozebírá také ve svém slovníku i Jan Gebauer.[19]

Sulkově misálu (Missale Sulconis), vzniklém před rokem 1400 se vyskytuje tvar Hroznata. Ve druhé polovině 15. století se v tepelských rukopisech setkáme s formou Grosnata.[20] Zřídka se toto jméno vyskytuje i ve století šestnáctém, např. jméno mladého zemana zabitého na Bílé hoře roku 1521.[21]

Tradičně se ale s tímto jménem setkáme i později v rodech odvozujících svůj původ od rodu Hroznaty Tepelského. Nesl je i poslední mužský člen zakladatelského rodu, pocházejícího od Hroznatova bratra Arnošta, hrabě Jáchym Hroznata z Gutštejna, který zemřel roku 1747.[22]

Od 17. století je toto jméno užíváno jako řeholní, zejména v premonstrátském řádu. Nejstarší doložený výskyt lze v Teplé zaznamenat k roku 1648 u řeholníka Hroznaty Meinla.[23]

Nejnověji se podařilo získat vyjádření renomovaného znalce staré češtiny, univerzitního profesora dr. D. Šlosara z brněnské Masarykovy univerzity: „Motivací jména odvozeného od adjektiva hrozný bylo budit respekt (což u šlechtice bylo žádoucím rysem), popřípadě ještě malé dítě chránit před vnějším ohrožením. Mohlo by to odpovídat vážnému ohrožení Hroznatova života – narodil se jakoby mrtvý, jak o tom informuje Vita fratris Hroznatae. Rodiče, kteří Groznatovi či Grozňatovi dali takové jméno, nemohli jeho tak zbožný život ještě předpokládat. Dali mu jméno, jaké bylo v jejich kruzích obvyklé. To je ostatně vidět i na jméně jeho sestry Vojslavy. Ta má zase jméno v podobě složeniny, což bylo vyhrazeno jen osobám urozeného původu. Slovo hrozen, původně asi grozden, nebylo u nás ve 12. století ještě moc běžné, jednak proto, že se tu víno asi ještě příliš nepěstovalo a ani není doloženo, že by bylo motivem k vytvoření osobního jména.[24].

Na klimaticky drsném Tepelsku, i když tehdejší klima bylo pravděpodobně teplejší než dnes, a které tehdy bylo teprve ve stadiu počínající kolonizace, tedy mýcení lesů, lze pěstování vína v tehdejší době zcela vyloučit.[25]

2.4 Rok narození

Ve starší literatuře převládá názor, že se Hroznata narodil v padesátých až šedesátých letech 12. století, což je především způsobeno tehdejší neúplnou znalostí pramenů a zvláště ještě nedostatečným rozlišením příslušných osob nesoucích tehdy poměrně frekventované jméno Hroznata. Původně se za datum Hroznatova narození pokládal, podle tepelských análů, rok 1160.[26]

Situaci pomohl zpřesnit až moderní vědecký antropologický průzkum Hroznatových ostatků, provedený naším předním antropologem, prof. MUDr. Emanuelem Vlčkem, v letech 1983–1984. Nejpřesvědčivější bude citovat samotného odborníka: „Odhad individuálního věku se opírá především o průkaz tzv. zubního věku, který byl stanoven histologickou metodou podle Gustafsona v úpravě J. Kiliana (tzn. podle oděru zubů) na 45,4 ± 4,7 roků. Z uvedeného zjištění lze uzavřít, že blahoslavený Hroznata byl pokročilý čtyřicátník (45–50 let), takže při známém roce smrti 1217 se musel narodit na rozhraní 70. let 12. století.[27]

Tuto informaci v podstatě využil i P. Kubín při svém nejnovějším pokusu o kritický životopis blahoslaveného Hroznaty, kdy na tomto základě interpretuje slova legendy: „Sňatek uzavřel Hroznata jako iuvenis, předpokládejme na konci osmdesátých let, s ženou z blíže neurčeného velmožského rodu.[28] To znamená, že můžeme předpokládat věk mezi 14 až 18 lety, což v době u nás raného, ale i pokročilého středověku, býval věk pro uznání jinocha plnoletým.[29]

Zmíněné odůvodněné hypotézy nejnověji nezávisle v podstatě potvrdil J. Žemlička ve své zasvěcené studii o Hroznatově rodu, kde si dal práci, aby oddělil blahoslaveného Hroznatu od ostatních vrstevníků stejného jména. Píše: „S ohledem na Juditu, starší Hroznatou sestru, pojmenovanou jistě na počest druhé choti Vladislava II. a narozenou po roce 1153, kdy ke sňatku ovdovělého českého knížete s dcerou durynského lantkraběte došlo, mohl Hroznata přijít na svět nejspíše mezi léty 1160–1165. V každém případě byl od poloviny 80. let dost starý k tomu, aby mohl pěstovat dvorskou kariéru.“.[30]

K problému data Hroznatova narození můžeme tedy shrnout, že nejnovější antropologické a historické výzkumy antikvují dřívější podání o jeho narození kolem roku 1160 a posunují je nejméně o pět let později. Lze tedy bez obav konstatovat, že se blahoslavený Hroznata narodil přibližně před rokem 1170.[31]

2.5 Rodiště

Místo Hroznatova narození je možno hledat na Litoměřicku, kde historikové zabývající se počátky města Litoměřic (J. Lippert, nověji J. Tomas a po nich J. Žemlička a K. Haubertová) nacházejí indicie svědčící o tamní feudální držbě rodu, z něhož pocházel.[32] Na Litoměřicku leží některé obce, které Hroznata odkazuje ve své závěti z roku 1197, další jsou jmenovány v následující potvrzující listině knížete biskupa Jindřicha Břetislava rovněž z března 1197. Podle listiny papeže Honoria III. z roku 1219, považované za ne zcela autentickou, která je však ve výčtu lokalit patřících tepelskému klášteru a alespoň přibližně i ve vročení věrohodná, daroval Hroznata tepelskému klášteru také „Novi Mantis super Albiam“ (Nový vrch nad Labem). Podle J. Tomase toto místo nelze situovat jinam než do Litoměřic. Na místě Nového vrchu je archeologickými nálezy zjištěno osídlení již od 10. až 11. století, které se stalo zárodkem nového centra Litoměřic.[33]

Jistou lokalizaci Hroznatova rodiště znemožňuje nedostatek historických pramenů. Při jeho alespoň pravděpodobném určení je nutno vycházet z teritoria majetkové držby jeho otce.[34] Místo, prostředí a oblast, ve kterém malý Hroznata vyrůstal se nacházely, jak již bylo zmíněno, na Litoměřicku. Podle J. Žemličky by se mohlo jednat o blízké okolí Litoměřic. Pravděpodobně tedy šlo o obytný, opevněný objekt v poměrně příznivém podnebním prostředí tohoto kraje. Podle V. Bognera by to mohl být tehdejší Ovenec, dnešní Soběnice (severovýchodně od Litoměřic).[35]

Je však také možné, že se Hroznata mohl narodit v Praze, či v její blízkosti, jelikož jeho otec Sezema byl významný knížecí dvořan. Současní historici se spíše než k Soběnicím, resp. dřívějšímu „Ovenci“ na Litoměřicku, přiklánějí k Přednímu Ovenci u Prahy. Tam, v dnešní části Prahy 7, Bubenči, mohl být rodový statek poblíž panovnického dvora.

2.6 Sourozenci

Podle současného stavu pramenů můžeme říci, že blahoslavený Hroznata měl celkem čtyři sourozence. Nejstarším byl Sezema, který zemřel někdy po roce 1187. Dalšími sourozenci byly sestry Vojslava s Juditou, o kterých se píše v Hroznatově testamentu. Vojslava byla provdána do Polska a Judita žila svobodná na statcích v Teplé. V Čechách Vojslava vykonávala na chotěšovském klášteře zakladatelská práva, nestala se řeholnicí, ale žila ve vdovském oděvu. Také sestra Judita žila pravděpodobně mezi chotěšovskými premonstrátkami. Datum Vojslaviny smrti zaznamenává chotěšovské martyrologium k 26. listopadu bez uvedení roku. Její ostatky byly roku 1793 po zrušení chotěšovského kláštera císařem Josefem II. převezeny do Teplé a uloženy vedle Hroznatovy rakve poblíž jeho nohou. Antropologický výzkum jejích ostatků vypovídají o tom, že Vojslava byla vysoké postavy a zemřela v pokročilém věku. Ostatky poté byly vloženy do cínové schránky a uloženy pod dlažbu za novým oltářem blahoslaveného Hroznaty v severní boční lodi tepelského chrámu.[36]chotěšovském farním kostele Narození Panny Marie je v presbytáři za oltářem zasazen náhrobní kámen Vojslavy, který byl přenesen z bývalého klášterního kostela svatého Václava, jenž byl v 19. století zbořen. Náhrobek pochází asi z 15. století.[37]

K dalším hroznatovým sourozencům patřil i nejmladší bratr Arnošt, který je často s Hroznatou zmiňován.

2.7 Hroznatovy legendy

O Hroznatově dětství jsou dostupné informace z autentických vzpomínek Hroznatovy starší sestry Vojslavy. Za svého života vyprávěla o narození bratra Hroznaty, který se narodil předčasně a téměř mrtev přišel na tento svět. Vyděšená matka chtěla mrtvé dítě odnést a pochovat, ale po naléhání porodní báby syna vzala a chovala jej se slovy: „Pane Ježíši Kriste, jenž jsi pro spasení pokolení lidského z panny se naroditi a umříti ráčil, abys světu k věčné smrti odsouzenému život dal, dej, prosím, život tomuto mrtvému nemluvněti ke cti a slávě panenské Matky své, které je obětuji, a ke cti velebnosti tvé, jenž blahoslaven jsi na věky.[38] Když žena, plná víry, toto několikrát opakovala, stala se nečekaná věc. Po těchto slovech chlapec otevřel oči a jako každé nemluvňátko se ozval pláčem [př.03].

Další „zázrak“ během Hroznatova dětství se stal tehdy, když jednou jeho matka jela s dcerou Vojslavou vozem a držela synka na klíně. Dala ho Vojslavě podržet a nepozorná dívka nechala malého chlapce spadnout na zem pod kola kočáru. Podle legend se díky Božímu řízení pacholeti nic nestalo.

23. ledna roku 1179 padl jeho otec Sezema v bitvě u Loděnic téměř jako šedesátiletý. Po otcově smrti byl Hroznata svěřen do péče své sestry Vojslavy do Krakova. Tam se také stal další vzácný okamžik. Legenda vypráví o tom, jak si mladý Hroznata hraje se stejně starými hochy na řece Visle. Uchvácen vlnami zůstal pod vodou jako utonulý od třetí hodiny do soumraku. Když se o tom dověděla jeho sestra, téměř bez sebe, rychle běžela k řece, chvějíce se o bratrův život. Když jí bylo ukázáno místo, kde se jinoch potopil, poručila, aby pátrali různými rybářskými nástroji, aby ho vytáhli i mrtvého. Snažili se, ale neúspěšně. Přišli i mladíci, kteří se uměli potápět a najednou jeden z nich vytáhl Hroznatu za vlasy z vody a položil na břeh. Hroznata se probral a vypráví Vojslavě, jak se mu zdálo, jako by jakási paní podivuhodné a panenské krásy ruku mu držela nad hlavou, když byl pod vodou, a nedala ho vlnám pohltit [př.04]. Věřil, že to byla Matka milosti, královna milosrdenství, prostřednice mezi Bohem a lidmi. Od té chvíle si Hroznata umínil, že blahoslavené Panně, své vysvoboditelce, bude sloužit, což později splnil, když sebe a všechen svůj statek jí odevzdal.[39]

Když Vojslava ovdověla, vrátila se zpět do Čech do kláštera v Chotěšově. Stejně jako Hroznata v Teplé i Vojslava zakládala práva v klášteře Chotěšovském [př.05]. Po několika letech co v klášteře sloužila, Hroznata těžce onemocněl. Po celou dobu pobýval u obou sester v klášteře, aby mu byli na blízku a těšil se jejich přítomností. Za jeho nemoci se přihodila další zvláštní věc. V době, kdy se léčil z těžké nemoci u svých sester v Chotěšově měl prorocké vidění své smrti. Sestry jej však uklidňovaly, že se nemá čeho obávat, že je ve svém stavení a v rodinném kruhu. V jeho životě se však velmi brzy stalo, co ve své nemoci předvídal.

Vita fratris Hroznatae, je spis, který byl pořízen pravděpodobně s cílem připravit Hroznatovu kanonizaci. Jedná nejprve o životě dospělého Hroznaty a teprve pak, ještě před událostmi předcházejícími jeho smrti ve vězení, vypráví o trojím životním ohrožení a záchraně jeho života při narození a v dětství, příp. v mládí. Autor tak pravděpodobně nechtěl pouze dodatečně doplnit a ucelit Hroznatou biografii. Je to patrné už ze samotného textu. Vybírá a klade důraz na události, podle jeho přesvědčení zázračné. To je patrné i z vyprávění o předtuše nemocného Hroznaty vyslovené několik měsíců před jeho smrtí, podle autora „duchem prorockým“. Toto vyprávění je přiřazeno k triptychu „zázraků“ z Hroznatova dětství a mládí jako další „zázrak“ – zázračné proroctví. Zároveň tím tvoří vhodný přechod k líčení Hroznatova zatčení a uvěznění, neboť v něm Hroznata tyto události předvídá.[40]

Petr Kubín částečně parafrázuje, částečně cituje vyprávění o trojí záchraně Hroznaty a při tom poznamenává: „O Hroznatově narození a dětství jsme informováni z autentických vzpomínek Hroznatovy starší sestry Vojslavy v podání legendisty. Legendista zdůrazňuje, že byl od počátku pod zvláštní Boží ochranou. Koresponduje to s obvyklou strukturou středověkých legend, ve kterých světec býval většinou vyvolen Bohem, podle biblického vzoru již v mateřském lůně a od počátku ho chránila všudypřítomná Boží moc.[41]

2.8 Manželství

V době, kdy se Hroznata vrátil od sestry z Krakova na konci osmdesátých let 12. století, byl již dospělým mužem. Ujal se velkého rodového majetku na Litoměřicku a v západních Čechách, který získal jeho otec v době, kdy byl jmenován plzeňským kastelánem. Také část území mohla přinést jako věno jeho matka pocházející z rodu Drslaviců ze Srbska v Lužici. Mladému muži připadl velký úkol-ochránit západní hranice českého státu, který končil na hranicích s Chebskem, jež patřilo císařskému rodu Štaufů. Kromě ochrany západních hranic prováděl Hroznata také kolonizační činnost, podobně jako Vítkovci, Hrabišici a Markvartici. Se svými družiníky zakládali vesnice, které pak předali novému klášteru premonstrátů v Teplé.

Sňatek Hroznata uzavřel jako iuvenis asi koncem osmdesátých let s ženou z neurčeného velmožského rodu. O Hroznatově manželství se v sepsání jeho života praví: „… konečně dospěl věku jinošského, i pojal choť vznešeného rodu, s níž několik let strávil naděje se potomstva. Konečně s milostí Boží narodil se mu syn krásného vzezření. Došed takto vyplnění touhy své myslil, že bude míti dědice statků svých. Než jinak uzavřel Kristus, který chtěl býti dědicem Hroznatovým; … Neboť hoch onen brzy dožil a zemřel. Matka pak, jež synáčka svého velice milovala, zbavena potěchy svého jedináčka a plačíc a naříkajíc nad smrtí synovou, sama spočinula v Pánu.[42].

Zdá se, že se Hroznata oženil v relativně mladém věku, vzhledem k dnešním zvyklostem poměrně brzy, snad také z důvodu otcovy smrti.

Roudnická verze z roku 1580, která na některých místech poněkud rozšiřuje původní tepelský text Vita fratris Hroznatae, v této věci nic nového nepřináší.[43]

Z pramenů tedy vyplývá, že sňatek Hroznata uzavřel jako velmi mladý asi koncem osmdesátých let 12. století. Syn, který měl být dědicem, se jim narodil až za několik let trvání manželství. To mohlo být někdy na počátku devadesátých let téhož století.

Hroznata jako vysoce urozený muž s mnoha privilegii a blízký panovnickému dvoru v Praze si musel vybrat nepochybně ženu z rodu, když ne stejně postaveného, tak alespoň se jeho urozenosti co nejvíce blížícího. Prameny však mlčí o jejím jménu a rodové příslušnosti. Snad jedinou stopu by bylo možno vysledovat využitím analogií o sňatcích Hroznatových bratrů Sezemy a Arnošta a jejich potomků, neboť věhlasné šlechtické rody mívaly určitý okruh partnerských rodů, s nimiž alespoň po určitou dobu uplatňovaly sňatkovou politiku, upevňující či rozšiřující jejich společenský a politický vliv. Avšak o manželstvích Hroznatových bratrů Sezemy a Arnošta nevíme nic určitého.[44] Není známo ani jméno Hroznatova záhy zemřelého syna.

Smrt synka a ovdovění jistě znamenalo další mezní situaci v Hroznatově životě. Je psychologicky pravděpodobné, že vyrovnání se s touto ztrátou přispělo k jeho duchovnímu vyzrávání. Tím spíše, že byl k tomu zvlášť disponován prožitkem nábožensky pochopené záchrany při tonutí v řece Visle.

2.9 Stručná chronologie života dospělého Hroznaty

Urozený šlechtic Hroznata, kterého kníže - biskup Jindřich Břetislav i král Přemysl Otakar I. v listinách nazývali svým přítelem, se po osobním neštěstí, smrti manželky a jediného syna, rozhodl změnit dosavadní způsob života. Jako pravý rytíř 12. století se vydal sloužit Bohu v křížové výpravě do Svaté země. U moře se však zalekl cesty, a proto v Římě požádal papeže Celestina III. o odpuštění účasti na křížovém tažení [př.06]. Byl mu udělen s tím, že má na svých statcích založit premonstrátský klášter. Protože Hroznatův testament z roku 1197 napsaný před odjezdem na křížovou výpravu, zmiňuje již založený klášter, týkala se zřejmě tato změna slibu už předchozího křížového tažení ze začátku 90. let. Za rok založení tepelské kanonie se také tradičně přijímá rok 1193. V rámci své druhé křížové výpravy vymohl Hroznata v létě 1197 v Římě u papeže Celestina III. pro své založení důležitá privilegia: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty a odpustky pro poutníky do tepelského kláštera. Byl to však jediný výsledek jeho druhé cesty k osvobození Božího hrobu, neboť tato křížová výprava se po smrti svého vůdce, císaře Jindřicha VI., v Messině na Sicílii rozešla.[45] Po návratu domů založil Hroznata další, tentokrát ženský klášter v Chotěšově, někdy po roce 1200, neboť u premonstrátů bylo zvykem zakládat ženské protějšky mužských klášterů. V chotěšovském klášteře našly útočiště i jeho sestry, ovdovělá Vojslava, která se stala převorkou, a Judita. V té době se znovu a naposled vydal na cestu do Říma, kde z rukou papeže Innocence III. přijal řádové roucho premonstrátů [př.07]. Doma pak vstoupil do vlastního kláštera v Teplé a přijal funkci probošta, správce majetku obou svých fundací. Snad právě kvůli správě majetku došlo k neshodám mezi ním a prvním opatem Janem (opatem 1197-1233). Hroznata opustil dokonce na určitý čas klášter, aby nepopuzoval opata a neporušil řeholní poslušnost, ale nakonec byl se ctí povolán zpět. Na jaře 1217 v Chotěšově po vážné nemoci, v předtuše blízké smrti, přijal svátost v den Nanebevstoupení Páně. Krátce nato byl při vizitaci klášterního majetku v Hroznětíně zajat od nepřátel [př.08] „… z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům statků klášterních mužně bránil“ a ti ho „do Němec zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili.[46] Požadované výkupné za jeho vysvobození však klášter nesložil. Učinil tak na rady samotného Hroznaty, který nechtěl finančně uškodit klášteru. Raději si zvolil mučednickou smrt. Spolubratři pak už jen vykoupili jeho mrtvé tělo. Podle tradice zemřel Hroznata ve vězení na hradě Kynšperk (dnes Starý Hrozňatov) 14. července 1217 [př.09]. Byl pohřben v klášterním kostele v Teplé před hlavním oltářem, jak bylo u fundátorů obvyklé.

2.10 Proces beatifikace a kanonizace

Nakolik legendární Hroznatův život odpovídá realitě, lze jen ztěží posoudit a tato problematika je již po desetiletí a bude nadále předmětem historického zkoumání. Jisté je, že mu již krátce po smrti byla v Teplé prokazována úcta jako světci. Ta přetrvala staletí a nakonec po beatifikačním procesu [př.10], potvrzena a schválena papežem Lvem XIII. 16. září 1897. Osmisté výročí zpečetění zakládací listiny Kláštera premonstrátů v Teplé a sté výroční beatifikace českého šlechtice Hroznaty Tepelského, vedlo k zamyšlení nad jeho dějinným významem.

Dalším silným podnětem je skutečnost, že dne 9. ledna roku 1997 byl v Římě ustanoven blahoslavený „mučedník pro spravedlnost“ Hroznata patronem Plzeňské diecéze formou papežského breve, které bylo slavnostně vyhlášeno v Klášteře premonstrátů Teplá dne 14. července 1997.

Neobvyklost nového patrona tkví v tom, že se jedná o patrona pouze blahoslaveného, na rozdíl od jiných svatých patronů.[47] Hroznata čekal na své oficiální blahořečení téměř 700 let, rovněž tak západočeská diecéze čekala na své ustanovení zhruba 600 let.[48]

Hroznatovy fundace, Teplá a Chotěšov, kde se převorkou stala Hroznatova ovdovělá sestra Vojslava, následující po benediktinských Kladrubech a cisterciáckých Plasech a Nepomuku, doplnily tehdejší oblíbený řád i na západní hranici českého státu. Klášter Teplá převzal pokračování Hroznatovy původně rodové kolonizace a stal se tak natrvalo jedním z center kultivace kraje. Na konci 13. století již klášteru patřilo 80 vesnic.[49]

 

Hroznatovo působení lze periodizovat do následujících údobí:

  1. Období jeho života, světská část dvořana a bojovníka a řeholní část (pro nedostatek přímých pramenů těžko rekonstruovatelná)
  2. Posmrtná úcta na základě legendy, kdy se stal neoficiálním členem „českého nebe“, které bylo na počátku 13. století ještě nepočetné: svatá Ludmila, svatý Prokop, svatý Václav, blahoslavený Vintíř, svatý Vojtěch.
  3. Období pokusů o jeho beatifikaci v letech 1638, 1659-1660, 1663, 1744-1747, 1761, 1775-1780, 1876-1877 a 1890-1897.
  4. Století jeho oficiální úcty, které je problematické tím, že český světec byl v převažujícím období uctíván v národnostně německém prostředí, což zmenšilo a zproblematizovalo jeho známost a úctu v českém prostředí.

 

Konkrétně Hroznatův beatifikační proces se odehrával v období 90. let 19. století, tedy v období vrcholících česko-německých sporů, převážně jazykových.[50]

Také u českých Němců je třeba vidět, že Hroznatu uctívali z hlediska teritoriálního a církevně universalistického, ne však proto, že byl národnostně Čech. Ale už ta skutečnost, že se v tomto národnostně vypjatém období přes tento fakt přenesli, stojí za zmínku.

Dne 11. září 2004 [př.11], v opatském kostele Zvěstování Páně v Teplé, zahájil diecézní biskup František Radkovský, na žádost generálního postulátora premonstrátského řádu Gabriela Wolfa, proces kanonizace blahoslaveného Hroznaty, laického člena premonstrátského řádu, zakladatele kláštera v Teplé a patrona plzeňské diecéze.

Ke zkoumání života a ctností blahoslaveného Hroznaty ustavil diecézní biskup historickou komisi a diecézní tribunál.

 

Složení historické komise:

-         PhDr. Petr Kubín, Ph. D – předsedající

-         PhDr. Milan Hlinomaz, Ph. D – historik

-         P. PhDr. ThDr. Lic. eccl. hist. Jindřich Charouz O. Praem. – teolog

 

Složení diecézního tribunálu:

-         R. D. ICLic. Vladimír Gajdušek – biskupský delegát

-         R. D. ThLic. ICLic. Karel Plavec, Th. D – obhájce spravedlnosti

-         Mgr. Martina Vintrová – hlavní notářka

-         Sl. Markéta Günzelová – pomocná notářka

-         Pí. Růžena Smolková – kurzor

 

Diecézní biskup Mons. František Radkovský, členové historické komise, členové tribunálu, postulátor procesu Gabriel Wolf OPraem. a vicepostulátor procesu P. Marian Slunéčko OPraem složili při této příležitosti předepsanou přísahu.

Postulátor je ustanoven od žadatele nebo diecézního biskupa k vedení kanonizačního procesu před kompetentním tribunálem. Před započetím procesu shromažďuje písemnosti a uvádí svědky. Spravuje fundaci sebranou na náklady spojené s procesem. Stará se o vyhotovení překladu akt procesu. Může jako svého pomocníka se souhlasem žadatele jmenovat vicepostulátora.

Úkolem znalců – členů historické komise je shromáždění a ohodnocení historické dokumentace.

Biskupský delegát je osoba, kterou biskup pověřil, aby jeho jménem vedla diecézní soudní řízení. Obhájce spravedlnosti připravuje otázky pro svědky a znalce a dbá na to, aby vše bylo vykonáno v souhlasu s právem. Notář zapisuje svědectví svědků a svým podpisem stvrzuje platnost akt procesu. Kurzor je zodpovědný za doručování zpráv osobám účastnícím se procesu.[51]

2.11 Premonstrátský řád

Premonstrátský řád založil roku 1120 pro kleriky svatý Norbert v Prémontré. Bylo to v době, kdy byla církev na prudkém vzestupu a úspěšně pronikala do všech složek společnosti. Vedle benediktinské řehole a několika velmi přísných a uzavřených řádů (kartusiáni, kamaldulští aj.) se tehdy vytvořil prostor pro nové řády. Jedním z nich byli premonstráti, kteří představovali novou formu augustiánských řeholních kanovníků. Cílem řádu bylo spojení rozjímavého života s pastorační činností. Jeho potvrzení obdržel osobně Norbert od papeže Honoria II. 16. února 1126.[52]

Norbert se narodil kolem roku 1080 v Dantem v Dolním Porýní. Jako mladý šlechtic se stal kanovníkem v Dantem a dvorním kaplanem císaře Jindřicha V. V létě 1114, když mu bylo asi 35 let, udeřil při bouřce vedle jeho koně blesk, Norbert spadl na zem a upadl do bezvědomí. Tento hluboký zážitek ho přivedl ke změně dosavadního světského způsobu života a již příští rok přijal kněžské svěcení. Nějakou dobu pak žil jako potulný kazatel, až se usadil s několika společníky v severní Francii nedaleko Laonu, kde v lesním údolí Prémontré (tj. místo předem mu Bohem ukázané) založil první komunitu. Rozhodli se žít podle řehole svatého Augustina, která byla doplněna o Norbertovy stanovy. Již roku 1126 byl však jmenován na říšském sněmu ve Špýru magdeburským arcibiskupem, jeho řád tak získal příležitost rozšířit se v této oblasti. Jako kancléř římského krále Lothara III. zasahoval Norbert do evropské politiky a měl zásluhu na Lotharově příklonu k papeži Innocenci II. proti vzdoropapeži Anakletovi II. Účastnil se i Lotharovy císařské korunovace v Římě roku 1133. Příštího roku se v postní době již nemocný vrátil do Magdeburku, kde 6. června 1134 zemřel a byl pohřben v místním premonstrátském kostele. Za svatého byl prohlášen roku 1582. Když se Magdeburk stal protestantským městem, byly jeho ostatky přeneseny (1627) do Prahy na Strahov a Norbert byl připočten k českým zemským patronům.[53]

Vedle křížového hnutí a řádu cisterciáckého představovali premonstráti nejmohutnější duchovní proud Evropy 12. století.[54] Jejich řád se šířil velkou rychlostí celým kontinentem.

Premonstráti, zprostředkovávali křesťanství širokým lidovým vrstvám. K rychlému šíření řádu přispěla i přízeň světské a duchovní vrchnosti. Zatímco papežové udělovali řádu důležitá privilegia, světští vládcové jej obdarovávali pozemky.

V čele řádu stál opat z Prémontré. Nejvyšší autoritou však byla každoroční generální kapitula, která byla obligátní pro všechny opaty. Jednotlivé řádové provincie se nazývaly cirkárie, řádové domy kanonie. Ty byly na sobě navzájem nezávislé. Nové kanonie si však zachovávaly k mateřským klášterům dceřinný vztah a opat mateřského kláštera měl titul pater abbas. Vedle opata byly důležité funkce převora, podpřevora, cirkátora, provisora, novicmistra, cellaria, vestiaria, sakristiána. Bratři laici vykonávali domácí nebo polní práce. Již zakladatel přijímal do řádu i ženy. Zpočátku existoval systém dvojklášterů, který pak byl potlačen, a ženské kláštery se stavěly ve větší vzdálenosti od mužských. Ženské kanonie byly pod dohledem opata z mužského kláštera. Jejich správu, zejména hospodářskou, vedl probošt, vlastní klášterní komunitu řídila magistra nebo převořiše.[55]

Řeholním oděvem premonstrátů se stal bílý hábit na znamení zvěstovatelů Ježíšova zmrtvýchvstání.

Do Čech přivedl premonstrátský řád olomoucký biskup Jindřich Zdík, který se s ním seznámil na své druhé pouti do Svaté země roku 1137. Horlivý biskup očekával, že z řádu vzejde reforma církve v Čechách.[56]

Zakládání premonstrátských klášterů u nás proběhlo ve dvou vlnách. První ve 40. až 50. letech 12. století, kdy se řád těšil plné panovnické i biskupské podpoře. Pro první klášter bylo roku 1140 vybráno prestižní místo naproti pražskému hradu na Strahově, nazvaném Sion. V roce 1143 sem byla uvedena dvanáctičlenná komunita kanovníků z porýnského kláštera Steinfeld. Zároveň vznikl také první klášter premonstrátek v Doksanech nad Ohří osazený řeholnicemi z porýnského kláštera Dünnwald. K druhé vlně zakládání premonstrátských klášterůdošlo v 80. a 90. let 12. století. Na rozdíl od první vlny, kdy kláštery zakládal panovník a biskup, byli nyní zakladateli především šlechtici. Šlechtic Hroznata založil roku 1193 klášter Teplá, který osadili řeholníci ze Strahova a po roce 1200 panenský klášter Chotěšov, osazený z Doksan.[57]

Založení západočeských klášterů Teplé (1193) a Chotěšova (po r. 1200) patří tedy do druhé vlny zakládání premonstrátských klášterů. Jejich zakladatel velmož Hroznata patří k nejzajímavějším osobnostem Čech na přelomu doby knížecí a královské.

2.12 Funerální památky

Hroznatovy pohřební památky dobře dokumentují jeho vývoj. Nejprve je to románská kamenná rakev [př.12], která byla vyplněna dřevěnou schránkou s tělem zemřelého a jejíž dřevěné zbytky byly nalezeny roku 1898 při Hroznatově exhumaci. Také se dochovala barokní mříž kolem hrobu. Hroznatovo pohřební místo bylo po celou dobu svého trvání až do roku 1898 ušetřeno rušivých zásahů, či zhanobení. Koncem 17. století byla stříbrná náhrobní socha fundátora vystavována ve svátky. Ve všední dny spočívala na hrobě socha dřevěná, postříbřená. V polovině 18. století byl dnes nezvěstný Hroznatův památník přenesen do křestní kaple, aby se uvolnil prostor před hlavním oltářem.[58]

Roku 1761 vytvořil mramorář Josef Lauermann pozdně barokní Hroznatův fundátorský epitaf se sochami alegorických postav od Ignáce Platzera [př.13], jako tomu bylo v barokně přestavěných klášterech obvyklé.[59] Podobné také najdeme na Strahově nebo v Doksanech.[60]

Nakonec bylo roku 1898 provedeno přemístění ostatků z presbytáře do zvláštní kaple vlastního patrocinia.

Během druhé světové války byl klášter pod nucenou správou a v budově sídlilo také gestapo. V násilnických poměrech nacionálně socialistického režimu se Hroznatově kultu nedařilo.

Poměry se nakrátko zlepšily po válce, kdy se zdejší převor Heřman Josef Tyl (opatem 1946-1992) snažil o oživení hroznatovské tradice. Také se zasloužil o odbornou konzervaci světcových ostatků pražským profesorem antropologie Malým, protože tyto ostatky byly ohroženy hnilobou od přiložených ostatků Vojslaviných. Ty byly k Hroznatovým přiloženy roku 1793, po zrušení kláštera v Chotěšově.[61]

Od roku 1950 hospodařila v klášteře Československá lidová armáda. V poměrech, kdy armáda vyhodila do povětří klášterní pivovar, vojáci hráli fotbal s lebkou svatého Kandida a pozůstatky ctihodné Vojslavy se nenávratně ztratily, byla jen otázka času, kdy dojde na Hroznatovy ostatky. Roku 1952 tepelský děkan Metoděj Cetl vyměnil světcovy ostatky s jedním důstojníkem za dvě láhve lihoviny. Přenesl je v aktovce a ukryl je v děkanském kostele v městě Teplé. Tam pak byly důstojně uchovávány až do slavnostního přemístění na původní místo v rámci oslav 800. výročí založení kláštera, ke dni Hroznatova roku, 14. července 1993 [př.14].[62]

Vyvrcholením odborné péče o světcovy ostatky se stal komplexní antropologický průzkum, provedený roku 1983 prof. MUDr. Emanuelem Vlčkem. Hlavním přínosem bylo ověření pravosti pozůstatků, stanovení pravděpodobného věku zemřelého a rekonstrukce jeho pravděpodobné podoby. Z knižní publikace výsledků[63] vyjímám údaje napomáhající představě o jeho podobě: „I přes neúplnost lebky je možno usuzovat na delší až dolichokefální lebku se zakulaceným a kolmým čelem. Obličej Hroznatův byl protáhlý (leptoprosopní) (98,3), horní obličej (54,6) s dosti vysokými (mesokonchními) hranatými očnicemi (84,6) a nižším (chamaerinním) (53,7) nosem. Vedle typických mužských znaků nacházíme ale kolmé čelo a především dosti plynule pokračující čelní obrys do profilu hřbetu nosních kostí. Není tedy přítomen na kořenu nosním výrazně zaříznutý nasion, rovněž i krajina flanely není v obličeji výrazněji formována… Obličej Hroznaty byl podlouhlý, v oblasti dolní čelisti hranatý, s nosem středně velkým a středně prominuicím, se zdviženou bází a mírně konkávním nosním hřbetem. Čelo bylo kolmé, středně vysoké a jeho obrys přecházel plynule do obrysu hřbetu nosu. Ústní krajina mírně vystupovala z profilu. Byl štíhlé postavy, kolem 175 cm vysoké, střední robusticity.“ Další Vlčkův údaj, že z utváření dolní části páteře je možno u Hroznaty usuzovat na ohnutí zad, vyznačuje podobu Hroznatovy postavy možná před smrtí. Vlček jinak na světcově kostře neobjevil žádné další chorobné změny.[64]

Tímto průzkumem byly upřesněny poznatky o fyzické podobě Hroznaty [př.15] získané při otevření jeho hrobu roku 1898 a při revizi jeho ostatků provedené antropologem prof. Jiřím Malým roku 1946 v souvislosti s jejich konzervací.[65] Délku kostry – 190 cm, změřenou při exhumaci Hroznatových ostatků roku 1898, nelze považovat za výšku Hroznatovy postavy. Zkoumání E. Vlčka nenasvědčuje tomu, že by Hroznata byl takové výšky, jak se po exhumaci někdy uvádělo. Vlček se přiklonil k výpočtu podle tabulek pro evropskou populaci – okolo 175 cm. Podle tabulek vypočítaných pro americkou populaci by výška Hroznatovy postavy dosahovala 180 cm. Délka rakve 235 cm podle E. Vlčka nesvědčí nikterak o velikosti postavy v ní pohřbeného jedince. Značně kolmé čelo s obrysem plynule přecházejícím do obrysu hřbetu nosu ukazuje na spíše jemnou tvář.[66]

Po Hroznatově sestře Vojslavě se dochoval v chotěšovském městském kostele reliéfní figurální náhrobník, který tam byl přenesen po zboření chotěšovského klášterního kostela. Artefakt je umístěn ve stěně za hlavním oltářem.

2.13 Zobrazování světce

Blahoslavený Hroznata je zobrazován jako premonstrátský řeholník v řádovém bílém hábitu a s kanovnickým biretem („kvadrátkem“) na hlavě. Na rukou má pouta [př.16] a v jedné ruce drží model kostela [př.17], obvyklý atribut zakladatelů. V druhé ruce mučednickou palmovou ratolest [př.33]. U nohou může být též znak s trojím parožím [př.18], na horním okraji někdy doplněn knížecí korunou.

Původ Hroznatova znaku je opředen pověstmi. Podle jedné po dostavění Hroznatova hradu v Teplé a napuštění hradního příkopu byli v něm nalezeni tři utopení jeleni a z této příhody je prý odvozeno Hroznatovo erbovní znamení. Jiná pověst vypráví, že tři jeleni nanosili stavební materiál na místo, kde má Hroznata zbudovat klášter. Na velkém obraze blahoslaveného Hroznaty ve františkánském klášteře ve Voticích z roku 1778 jelen po jeho levici skládá své parohy u paty stromu – označuje asi místo, na kterém má být v Teplé vystavěn klášter. Hroznata drží ve své levici ve výši oválný věnec završený korunou, po jehož stranách se vznášející dva andělé. Jednou rukou zdvihají modely jednak tepelského, jednak chotěšovského klášterního kostela. Druhou rukou vkládají do věnce každý po jednom paroží. Třetí – dolní – paroží drží Hroznata ve své levici zároveň s věncem [př.19].

Znak trojího paroží převzal také ženský klášter premonstrátek v Chotěšově. V tamním farním kostele Narození P. Marie je v presbytáři zazděn historizující náhrobek Hroznatovy sestry Vojslavy sem přenesený roku 1830 z klášterního kostela svatého Václava před jeho zbořením. Na reliéfu této desky je štít s trojím parožím.

Rody užívajícími znak trojího paroží a otázkou jejich rodových vztahů k Hroznatovi Tepelskému se nejdůkladněji zabýval J. Žemlička. Do „společenství jeleních paroží“ patřily rody z Vrtby, Krašova, Bělé, Gutštejna, ale neznáme žádné, kteří by byli s Hroznatou Tepelským příbuzní. Podle J. Žemličky tento znak mohli užívat i Hroznatovi družiníci a také rody příbuzné pokrevně „po přeslici“.[67]

Město Teplá užívá znak tří jeleních paroží černé barvy na zlatém štítě, dva nahoře, jeden dole. Nad štítem je zlatá koruna. Také některé jiné obce, městečka a města s historickým vztahem k tepelskému nebo chotěšovskému klášteru přejaly do svých znaků znamení trojího paroží: Dobřany, Holýšov, Hroznětín, Chyše, Stod a Úterý. Nejnověji od roku 1994 Chotěšov a od roku 1998 Děpoltovice u Karlových Varů v reminiscenci na někdejší poddanství v prvém případě klášteru Chotěšově, v druhém klášteru v Teplé mají ve svém znaku jako jediné znamení trojí paroží.[68]

Významnou příležitostí pro spodobnění Hroznaty jako řádového blahoslavence byla událost přenesení ostatků svatého Norberta z Magdeburku do Prahy na Strahov 1. května roku 1627. Tehdy se stal součástí živého obrazu znázorňujícího jednoho ze šesti řádových blahoslavených v kompozici slavobrány v dnešní Mostecké ulici na Malé Straně. Na druhé straně slavobrány vystupovalo i šest řádových světic, včetně Hroznatovy sestry Vojslavy.[69]

Za jednu z nejzdařilejších podob světce je jeho socha z roku 1704 umístěná západně od tepelského kláštera na konci aleje směrem do Mariánských Lázní.

 

Místa dochování zobrazení blahoslaveného Hroznaty:

Sochy

Portály tepelského kláštera, Chotěšov, sbírky zámku Konopiště, Pernarec [př.20], Krukanice [př.21], kostel na Smíchově, Úterý [př.22], Vejprnice

Obrazy

Dobřany, Mariánské Lázně, Starý Hrozňatov, Teplá, Votice

Vitraje

Cheb – kostel svatého Mikuláše, Plzeň – katedrála, Želiv – klášterní kostel

Fresky

Teplá – klášterní kostel, knihovní sál, kapitulní síň

 

Podrobnou dokumentaci Hroznatových soch na Tepelsku nejnověji nalezneme v diplomové práci Zuzany Lukáčové.[70]

 

Hudební památky

Jednou z významných hudebních děl je Latinský hymnus k blahoslavenému Hroznatovi z 19. století s latinskými a českými modlitbami.

Dalším ze zajímavých dokladů umělecké tvorby, inspirované Hroznatovou osobností je Hymnus ad B. Hroznatam [př.23].

Dále jmenuji katolickou básnířku, překladatelku z francouzštiny a redaktorku Bělu Dlouhou rozenou Pečínkovou (1879–1950), která se podílela se strahovským opatským sekretářem Bernardem Mokrým na vzniku dalšího hudebního díla o světci.

 

Literární tvorba

Od doby blahořečení Hroznaty zaznamenáváme některé básně [př.24] [př.25] [př.26], hlavně k 700. výročí jeho mučednické smrti. Poezie našla ve spojení se světcovou osobností mnoho autorů a nelze zde vyjmenovat všechny, proto jen namátkou: J. Lebeda, E. Haas, K. V. Kuthan, K. Schulz, W. Schwentz, I. Slavík, M. Štemberková, E. Žák, V. P. Baxant, L. Vinš, S. Střešňák, Z. Hron, R. V. Steiner.

2.14 Shrnutí o Hroznatovi

Klášter premonstrátů v Teplé založil v roce 1193 blahoslavený Hroznata, knížecí správce rozsáhlého západočeského pohraničního území a člen družiny pražského knížete. Členové této družiny se podíleli na správě země, byli nejbližšími poradci panovníka a za poskytované služby a osobní statečnost dostávali statky a jiné dary. Hroznata se narodil v roce 1160-1165 v rodině předního českého velmože na dvoře krále Vladislava I., Sezimy, který rovněž vykonával funkci knížecího správce západních Čech a velitele českých hraničářů. Matka blahoslaveného Hroznaty, Dobroslava, pocházela z českého rodu Černínů z Chudenic. Chlapci se dostalo pečlivé výchovy a vzdělání, matkou byl veden ke zbožnosti, spravedlivosti a lásce k bližnímu, otcem ke statečnosti budoucího bojovníka a člena knížecí družiny. Pro jeho další vzdělání měl velký význam pobyt v polském Krakově, kde byla jeho nejstarší sestra Vojslava provdána za krakovského purkrabího. V té době byl dle legendy Hroznata zázračně zachráněn Pannou Marií před utonutím ve Visle.

Po otcově smrti v bitvě u Loděnic v roce 1179 zdědil Hroznata rozsáhlé území zejména na Litoměřicku a stal se nejvyšším politickým, vojenským a soudním představitelem v kraji. Na svém hradě v Teplé vydržoval ozbrojenou družinu k ochraně hranic a k udržování veřejného pořádku. Oženil se a žil ve šťastném manželství zvláště po narození syna. Za služby panovníkovi při ochraně a osidlování západního pohraničí získal další majetek v západních Čechách, který se rozšířil též věnem manželky a dědictvím po matce. Jeho rodinné štěstí však netrvalo dlouho a po smrti jediného syna a manželky u něho nastal životní zlom a obrácení k hlubšímu křesťanskému životu. V duchu víry se rozhodl sloužit Bohu a zúčastnit se křižáckého tažení. Byla to třetí křížová výprava v letech 1189–1192. Podle legendy o životě zakladatele kláštera blahoslavený Hroznata dojel se svou družinou až do italské Alálie, odkud měli křižáci odplout. Když uviděl rozbouřené moře, zalekl se daleké nebezpečné cesty a přes Řím se vrátil domů. V Římě byl přijat papežem Celestýnem III. a požádal ho o změnu nesplněného slibu. Papež mu uložil založit klášter ke cti Panny Marie a Hroznata tento úkol splnil v roce 1193 a nedaleko své tvrze a osady Teplé založil klášter stejného jména.

Legendy vyprávějí, jak sám zakladatel pracoval při kopání základů stavby, a o poctivosti tehdejších dělníků, kteří si za práci podle svých zásluh sami brali odměnu z vystavené „Hroznatovy mísy“ [př.27] (cenná památka, dosud zachovaná ve sbírkách kláštera), naplněné penězi. Stavba pokračovala velmi rychle, takže již v roce 1197 byl klášter osídlen 12 premonstrátskými řeholníky, které do Teplé blahoslavený Hroznata povolal z premonstrátského kláštera v Praze na Strahově. Premonstrátský řád, založený v roce 1120 svatým Norbertem, byl znám nejen přísným řeholním životem, ale též, dokonalou organizací duchovní správy, šířením vzdělanosti a zaváděním účelnějšího hospodaření. Proto byli premonstráti povoláni i do Teplé, jejíž území bylo osídleno jen řídce slovanským obyvatelstvem, a značná část pozemků byla hospodářsky nevyužita.

Blahoslavený Hroznata se opět rozhodl k účasti na další křížové výpravě. Čtvrté křižácké tažení bylo vyhlášeno na jaře roku 1197. Před svým odjezdem napsal Hroznata závěť, v níž pověřil tepelského opata Jana (opatem 1197-1233) správou veškerého majetku, klášteru daroval Teplou a k ní patřící vesnice a ostatní jeho majetek měl klášter zdědit, kdyby Hroznata v křižácké válce zahynul a neměl dědice. Hroznatova závěť je také označována za tepelskou zakládací listinu a je to nejstarší dochovaná listina českého šlechtice, významná kulturní památka. Čtvrtá křižácká výprava se neuskutečnila pro smrt císaře a mor, který vypukl ve vojsku. Na zpáteční cestě Hroznata opět navštívil Řím a měl audienci u papeže Celestýna III., který na jeho žádost vzal v ochranu tepelský klášter, potvrdil Hroznatovu závěť, opatovi udělil právo nosit odznaky biskupské moci a udělovat odpustky všem, kteří ve výroční den vysvěcení navštíví klášterní kostel. Klášter tak byl zajištěn před dalšími spory o český trůn po smrti knížete a zároveň biskupa Jindřicha Břetislava.

Místo účasti na dalším křížovém tažení papež Hroznatovi doporučil založit další klášter, kterým byl ženský premonstrátský klášter v Chotěšově u Plzně, založený na začátku 13. století. Představenou v něm byla Hroznatova ovdovělá sestra Vojslava. Hroznata sám se rovněž rozhodl vstoupit do premonstrátského řádu a na začátku 13. století přijal bílé řádové roucho v Římě z rukou samotného papeže Innocence III. Podle církevního práva byl nyní řeholník a věrně plnil povinnosti řeholních slibů. Podle zemského práva byl však stále Hroznata zakladatelem s velkými právy a povinnostmi, které plnil se souhlasem opata a v klášteře se staral o jeho hospodářské záležitosti a v čele hraničářů nadále zajišťoval bezpečnost našich západních hranic a kláštera před nepřátelskými nájezdy. Při kontrole pohraničních oblastí byl v roce 1217 zajat chebskými loupeživými rytíři, kteří za něho žádali vysoké výkupné ve zlatě. Podle vyprávění legendy Hroznata nechtěl, aby opat výkupné platil a klášter byl tak ochuzen. Rozhodl se raději pro mučednickou smrt. Zahynul 14. července 1217 v hladomorně hrádku chebských loupeživých rytířů ve Starém Kynšperku (nyní Starý Hrozňatov u Chebu). Jeho mrtvolu tepelští řeholníci vykoupili a pohřbili v klášterním kostele. Již po smrti byl Hroznata místním obyvatelstvem uctíván jako mučedník a světec. Za blahoslaveného jako „mučedník pro spravedlnost“ byl církví prohlášen až v roce 1897 a jeho svátek se slaví 14. července. Blahoslavený Hroznata zahynul jako obhájce práv církve a zájmů českého státu v západním pohraničí. Právem je nazýván mučedníkem za práva církve, patronem zdejšího kraje a patronem politických vězňů.


3. Klášter Teplá

3.1 Od založení do konce husitských válek (1193-1434)

Klášter premonstrátů v Teplé byl založen roku 1193. Jde tak o nejmladší mužskou soukromou fundaci premonstrátů v Čechách. Premonstráti byli v období 12. století jedním z oblíbených kolonizačních řádů ve střední Evropě.[71]

Název Teplá pravděpodobně vznikl nad ústím stejnojmenné říčky do Ohře v blízkosti Karlových Varů. Díky osidlování proti proudu toků se jméno doneslo až do místa kláštera, kde je spíše drsnější podnebí a tím se původní smysl jména mírně vytrácí. Jako osada vznikla Teplá zřejmě jako jeden z příhraničních opěrných bodů na kupecké cestě z Prahy do Bavor. Klášter byl založen přibližně dva kilometry od ní, jelikož se jednalo o řád kolonizační a předpisy stanovily určitou vzdálenost od osídlených míst pro zaručení klidu k rozjímavému způsobu života řeholních kanovníků. [72]

Zakladatelem kláštera v Teplé byl Hroznata. Díky svému postavení na panovnickém dvoře v Praze se osobně znal se zakladatelem premonstrátského kláštera v Milevsku, velmožem Jiřím a se zakladatelem cisterciáckého kláštera v Oseku, velmožem Slavkem. Oba figurují ve svědečné řadě listiny zvané „Hroznatova závěť“, která je považována za zakládací listinu tepelského kláštera a kterou se zřejmě završil proces jeho založení.

Mezi léty 1200 a 1202 byl založen[73] ženský premonstrátský klášter v Chotěšově. Pobývala zde Hroznatova starší sestra Vojslava, zřejmě v roli familiářky a představitelky fundátorského rodu. Také druhá Hroznatova sestra Jitka našla v Chotěšově útočiště v podobné roli jako Vojslava.

Po Hroznatově smrti přešla správa kláštera včetně pozemkového majetku na opata Jana (opatem 1197-1233) [př.28]. Na kterého, není z historických písemností zcela jasné. Soudní správa připadla však panovníkovi Přemyslu Otakaru I., který měl nad klášterem formálně jak výkonnou, tak i soudní moc. Klášter tak přešel ze soukromé fundace na fundaci zeměpanskou.[74] Spory mezi panovníkem a biskupem Ondřejem o pravomoci nad církví, vedly tepelského opata Jana k tomu, že si v roce 1219 nechal od papeže Honoria potvrdit všechna klášterní privilegia a statky, které klášteru náležely. To však Otakar nebral na zřetel a svoji moc si vynucoval. Díky tomu klášter utrpěl nemalé škody. K určité stabilizaci poměrů došlo však až za vlády Otakarova syna Václava I. Ten dokonce klášteru přidělil ves Dolní Kramolín jako náhradu za utrpěné škody. Václav I. duchovnímu stavu velmi přál. To bylo také příčinnou královy účasti na posvěcení klášterního kostela pražským biskupem Janem II. 20. června roku 1232. K tomuto datu se začalo slavit „posvícení“.

V polovině 13. století prožíval tepelský klášter svůj rozkvět. Tehdejší opat Benedikt (opatem 1247-1259) dbal o památku zakladatele kláštera a dal příkaz k napsání „Vita Hroznatae" (Život Hroznatův). Nechal také přistavět do kláštera kapli Všech svatých a kostel opatřil zvony.

Po krátkém klidu nastaly za opata Huga (opatem 1267-1295) nepokoje ze strany purkrabího z Hroznětína. Důvody nepokojů nejsou z dostupné literatury zcela zřejmé. Zamezení se podařilo díky intervencím krále Přemysla Otakara II. (panovníkem 1253-1278) a papeže Řehoře X. v letech 1272 – 1273.

Dne 21. srpna roku 1276 se stal klášter významným místem, jelikož se v jeho okolí seskupovalo vojsko z Čech, Německa, Rakouska i Polska, aby se odsud na rozkaz Přemysla Otakara II. vydalo k Dunaji.[75]

Za dob správcovství země Otou Braniborským roku 1278 byly kláštery Teplá i Chotěšov vydrancovány a Teplá byla poprvé vypálena. Tepelský opat Benedikt musel při tomto přepadu uprchnout do Plzně. Této situace okamžitě využily dvě osoby, Albert ze Žeberka, který se zmocnil lesa zvaného Luchy a Albert Albus z Falknova zvaný Nothaft, který si pro změnu zabral Hroznětín. Opat se snažil narůstající problémy řešit u papeže Martina II., ale marně. Až roku 1284 za vlády krále Václava II. se vše začalo napravovat.

15. dubna 1285 dal opat Hugo (opatem 1267-1295) znesvěcený kostel opět vysvětit a zkonsolidoval klášterní poměry. To mělo velký vliv na Alberta ze Žeberka, který klášteru navrátil zpět zabraný les. Tento velmož, který poté začal klášter podporovat, se nechal roku 1307 pohřbít v příčné lodi kláštera. Důkazem, že měl ke klášteru kladný vztah, svědčí jeho náhrobek, typologicky odpovídající roku 1307, který byl nalezen teprve v roce 1999.[76]

Posílit moc se snažily po roce 1278 krajské soudy v Plzni, Stříbře, Klatovech a Domažlicích. Opat Hugo hájil práva kláštera u krále Václava II., který zajistil klášteru ochranu listinou vydanou v Praze 14. února 1293. Touto listinou podřídil klášter zemskému soudu v Praze. Rovněž klášteru potvrdil všechna dosavadní privilegia, svobody a majetky.

Po smrti Václava III. roku 1306 a za vlády Jana Lucemburského probíhal v zemi značný zmatek. Majetky byly zabírány šlechtou a díky neúrodě v letech 1313, 1315 a 1316 musel opat Vyšemír (opatem 1314-1324) pro celkové udržení klášterního hospodářství zastavit vsi Buk, Luky a Číhanou na 10 let Dětřichovi z Gutštejna a jeho synu Sezimovi. Poté byly zastavěny i vsi Branišov, Kramolín a dvůr Janov.

Za opata Petra I. (opatem 1324-1339) se poměry trochu zklidnily. Petrův nástupce Beneda z Volfštejna (opatem 1339-1358), díky jeho špatným hospodářským schopnostem, značně zúžil klášterní nemovitý majetek. Naštěstí zásluhou Karla IV., se problémy kláštera podařilo zastavit obnovou železných dolů v Hroznětíně, což bylo zlistiněno v Chebu roku 1350. V souvislosti s pomocí Karla IV. finančně přispělo i několik významných osob, které farnosti pomohli svými nemalými dary. Mezi nejvýznamnější uvedu chotěšovského probošta Petra a borského faráře Benedu.

V dalších letech opat Heřman (opatem 1368-1381) založil roku 1378 Nový rybník západně od kláštera, který tam je dodnes [př.29]. Roku 1370 vyprosil na arcibiskupovi odpustky pro všechny, kdo vykonali pouť k obrazu Bohorodičky v klášterním kostele. Tento opat dosáhl velké vážnosti svou moudrostí a ochotou poradit v nouzi.

V roce 1380 byly české země zasaženy intenzivní morovou epidemií. Soudobé kroniky označují za její počátek druhou třetinu tohoto roku. Dnes jsme toho názoru, že už v červnu 1380 byla epidemie v plném proudu, jelikož 16. června vydali arcibiskupští vikáři synodální usnesení, které nařizovalo zavést modlitby a procesí proti hladu, moru, válce a jiným ranám, a to až do svátku svatého Lukáše. Nově se objevují i nařízení pro děkany, jak se mají chovat v případě, že onemocní nebo zemře farář. Museli dbát především na to, aby se kněží v případě onemocnění včas vyzpovídali a přijali svátost oltářní. Také si od nich měl opatřit soupis věcí, jež patří kostelu. Pokud skutečně došlo k úmrtí faráře, museli mu vystrojit řádný pohřeb, vzít inventář kostela do úschovy a postarat se o to, aby byly pravidelně konány bohoslužby a věřícím udělovány svátosti až do doby, než bude farnost znovu obsazena.

Morová epidemie, která zachvátila naše země v roce 1380, se začala šířit ze svého ohniska ve Švábsku a Hesensku roku 1379. Postupně zaplavila celou oblast dnešního Německa a Rakouska, Čechy, Moravu, Uhry, Malopolsko, Francii a Itálii. Doložena je rovněž i na britských ostrovech. V Čechách předčila vše, co zde bylo do té doby známo, a až do husitských válek nebyla svou zhoubností ani rozsahem ztrát překonána.

Co se týče úmrtnosti farního kléru, v běžném roce, kterému se vyhnula epidemie i hladomor, nám vychází asi 4% ročně. Roku 1380 mluvíme zhruba o 30%. Z toho vyplývá, že v tomto roce zemřelo z 2000 farářů přibližně 600, což je však samozřejmě pouze odhad, jelikož musíme přihlédnout k neúplnosti pramenů.

V Čechách doložené epidemie proběhly v době předhusitské v letech 1349 – 1350, 1357 – 1360, 1362 – 1363, 1369 – 1371, 1380, 1390, 1403 – 1406 a 1414 – 1415. Často byly doprovázeny hladomorem, který však u nás můžeme s jistotou doložit pouze jednou, a to v letech 1361 – 1362. Záznamy o epidemiích a hladomorech z této doby jsou doloženy v písemných pramenech. Jejich odraz nacházíme především v Konfirmačních knihách. Epidemie se výrazně promítly do obsazování farních beneficií.[77]

Informace o obsazování farních beneficií přinášejí konfirmační knihy (Libri confirmationum). Zápisy do nich však nebyly povinné, a tak jsou tyto knihy neúplné. Navíc odráží průběh epidemie, a tím pádem i úmrtnost kleriků, s určitým zpožděním. Pokud došlo k uprázdnění fary, jednalo se totiž o jejím znovuobsazení jeden až tři měsíce. Důsledné zmapování celé situace ztěžuje i fakt, že zápisy do konfirmační knihy pro sledované období končí 1.10.1380 a znovu pokračují až 30.3.1383. Spolu s opatem podlehli nákaze mnozí bratři a velké množství poddaných. Některé vesnice pozbyly téměř obyvatelstva. Hrozil všeobecný hospodářský úpadek.

Krizové situace se ujal a následně začal řešit opat Bohuš z Otěšic (opatem 1384-1411). Purkrechtní právo již od roku 1354 nahradilo dosavadní české právo zvykové. Podpořil vedle zemědělství i rozvoj řemesel, koupil Chodovou Planou a půjčoval sousedním feudálům. Dále musel řešit i požadavky týkající se kázání v českém i německém jazyce.

V klášteře Teplá pravděpodobně absolvoval latinskou školu Jan z Teplé, zvaný též ze Žatce, který je autorem známého díla „Oráč z Čech“. Stal se městským písařem v Žatci a poté na Starém Městě pražském, kde v roce 1415 zemřel.[78] Tento umělecky laděný filozof, úředník a vzdělanec byl pravděpodobně otcem kněze Jana z Teplé, který patřil mezi táborské husity a stal se známým díky zkompilovanému traktátu útočícímu na základy katolické věrouky z viklefovských pozic.[79]

Pokládám za důležité se zmínit i o tom, že jsem v soudobých pramenech nenalezla žádné potvrzení toho, že by v klášteře nějaká latinská škola skutečně existovala. A snaha zjistit, zda někdo odtud studoval na pražské univerzitě, skončila také neúspěšně. Proto nelze s určitostí doložit, jaké měl Jan z Teplé v klášteře postavení, popř. zda se zde opravdu po nějakou dobu vyskytoval.

Další výraznou osobností je postava tepelského professa a chotěšovského probošta Sulka z Hrádku alias z Rýzmburka, který byl členem královské rady Václava IV., královým zpovědníkem a důvěrníkem, jenž se podílel i na tvorbě politiky proti vzmáhajícímu se viklefismu. Sulek byl patrně šlechtického původu, ze Sviňomazského Hrádku, příslušník větve pánů z Rýzmburka, tj. z rodu Drslaviců. Věnoval hodně času a energie světským funkcím u dvora, spíše než svému duchovnímu poslání. Byl schopným válečníkem, o čemž svědčí jeho podíl na velení při české intervenci do Bavorska v roce 1406. Ve své době se těšil velkému politickému vlivu.[80]

První husitské tažení okolo Teplé roku 1421 klášter minulo. Husitské války velice zatěžovaly klášterní hospodářství, proto také musel opat Racek z Rýzmburka (opatem 1411-1444) v srpnu roku 1437 králi Zikmundovi rozprodat také statek Hroznětín. Koncem srpna roku 1421 prošel přes Teplou směrem na Žlutice proud vojsk druhé protihusitské křižácké výpravy. Roku 1424 husitská vojska pod vedením Jana Žižky táhla od Klatov na Plzeň. Teplou naštěstí minuli, neboť byli zaujati bojem s Plzní. Zato husitskému tažení neunikly kláštery v Milevsku a Chotěšově.

V roce 1425 byl za faráře pražského kostela svatého Štěpána jmenován Mikuláš z Teplé, křížovník s červenou hvězdou.

Do tohoto období ještě jmenuji představitele Hroznatova rozrodu, a to Buriana I. z Gutštejna, Jana Štěpánovce z Vrtby a probošta chotěšovského Hynka.

3.2. Období pozdního středověku (1435-1525)

Za husitských válek a při bojích mezi katolíky a utrakvisty za vlády Jiřího z Poděbrad klášter v Teplé utrpěl velké hospodářské škody. K tomu přispěla i neúroda roku 1442. Jako náhradu za tyto ztráty udělil opat Racek městská privilegia trhovým osadám Mnichovu a Úterý. Škody vzniklé z husitských válek se pokoušeli napravit, po opatu Rackovi a Čeňkovi (opatem 1444-1449), i opati Václav (opatem 1449-1454) a Albert (opatem 1454-1457). Teprve koncem 15. století a začátkem 16. století klášter dosáhl svého dřívějšího postavení, a to hlavně díky tehdejšímu opatovi Zikmundovi von Hausmann (opatem 1458-1506). Mezi tepelskými opaty byl Hausmann 21. v pořadí. Rodák ze Saska zastával tuto funkci 48 let a patřil mezi nejzasloužilejší osobnosti v čele kláštera. Podporoval krále Jiřího z Poděbrad a za tuto podporu se mu král na oplátku odvděčil roku 1459 schválením Ladislavova majestátu, díky němuž opat mohl vykupovat zpět zastavené majetky. I přes těžké období z kláštera vytvořil duchovní sídlo nejvyšší úrovně. Zikmund von Hausmann založil 11 rybníků, mlýny a nechal těžit stříbro. Klášter byl jedním z nejzachovalejších v českých zemích. Klášterní kázeň dosáhla vysoké úrovně. Řádové domy začaly vysílat mladé kleriky, aby si v klášteře osvojili nová pravidla řeholního života. Zbožnost lidu narůstala.

Zikmund realizoval katolické reformy ve spolupráci s králem Vladislavem II. a Janem z Kolowrat, který působil jako administrátor na pražském arcibiskupství. Velkou pozornost věnoval též knihovně, která se za jeho působení rozrostla na 700 svazků knih. V důsledku toho je považován za jejího zakladatele. Jeho bibliofilská činnost je dnes nejvíce oceňována. Antifonáře a graduály objednával v Magdeburku, prvotisky a paleotypy nakupoval v Itálii či Bavorsku.

Od husitských válek nabyl tepelský klášter významu jako řeholní dům, který byl schopen poskytovat pomoc ostatním řádovým kanoniím. V roce 1517 se na Teplé začala šířit předznamenávající německá selská válka (1524-1526). Jediným pozitivem bylo to, že v první čtvrtině 16. století se opatům Janu Fröstlovi (opatem 1507-1509) a Petru II. (opatem 1509-1526) podařilo nechat rozrůst opatské stavby, nákladně vyzdobit kostel a založit několik rybníků. O tomto celkovém vzestupu svědčí i mnoho knižních vazeb, které tvoří v nejstarším tiskovém fondu podstatnou část.[81]

Snad kvůli napětí souvisejícímu s opatem Zikmundem, který městu odmítal privilegium hradeb, propukla roku 1525 vzpoura města Teplá. Opat Petr II. byl falešně vylákán z kláštera ohledně vyjednávání. Byl však zajat a fyzicky napadán, aby na něm byly vynuceny zmíněné ústupky. Díky věrným poddaným byl vysvobozen, ale ještě téhož roku na následky zemřel.[82]

3.3. Od reformace do osvícenství (1526-1767)

V letech 1526–1535 vedl klášter opat Antonín. Ten nechal postavit v klášteře mlýn, koupil nové varhany a nakoupil dva nové statky. Nepodařilo se mu však klášter ochránit před nejvyšším kancléřem Hanušem PluhouRabštejna. Hanuš se zmocnil i klášterních vsí a okolních měst.

Situace se začala obracet k lepšímu za opata Jana V. Kurze (opatem 1535-1559), který pocházel z Krásného Lesa u Karlových Varů. Během svého působení utužil klášterní kázeň a v letech 1550 zřídil teologické studium nižšího i vyššího stupně. Založil také špitál a nechal zavést třikrát do roka obdarování chudých. Také opat Jan V.Kurz byl falešnými pomluvami obviněn z kacířství. Vyvrátit obvinění se mu však nepodařilo, proto král 27. února 1544 nechal veškerý klášter se všemi právy napsat na Jindřicha z Plavna a Kurze uvěznil, jelikož nechtěl klášter předat do světské správy. Když byl z vězení propuštěn, po velké snaze obdržel od krále Ferdinanda I. majestát, který navracel klášteru jeho svobodu. Král Ferdinand I. se dokonce přijel přesvědčit osobně, jaký člověk opat skutečně je, protože se k němu dostávaly další falešné pomluvy. Po své návštěvě, kdy měl možnost si ověřit čestnost opata Kurze, navrátil klášteru ještě dalších 18 zastavených vsí.[83]

Jan Kurz roku 1550 nechal zavést klášterní školu a za učitele si povolal řádové bratry z kláštera ve Würzburgu a Vratislavi. Spravoval také kláštery v Doksanech, Strahově a Chotěšově. Opat Kurz byl jeden z nejvýznamnějších opatů, kteří v nejtěžších dobách dokázali klášter udržet a dále jej rozvíjet.

Dalším neméně významným opatem byl mladičký dvaadvacetiletý Jan VI. Myšín (opatem 1559-1585) zvaný Mauskönig pocházející z tepelské rodiny. Díky jeho silné osobnosti se mu podařilo zlepšit stav kláštera. Musel řešit jak hospodářské problémy, tak i výrazné pronikání luteránství. Navázal spolupráci s pražským arcibiskupem Antonínem Brusem z Mohelnice, který roku 1573 vydal instrukce k obnově vnitřního života klášterů. Myšín tato ustanovení s úspěchem aplikoval v Chotěšově, Doksanech i na Strahově.

Roku 1572 založil opat Jan v Teplé městskou školu a věnoval se překladatelské činnosti. Konec svého života strávil na cestách. Domlouval se s jinými opaty o postupu proti královské komoře, která zapsala jejich statky Ladislavu staršímu z Lobkowicz. Brzkou smrt tohoto opata v pouhých 48 letech způsobilo zřejmě přetížení a stresy. Jeho ostatky byly pohřbeny před kanovnickým chórem. Dodnes po Janu Myšínovi zůstaly početné svazky v klášterní knihovně opatřené renesančními vazbami a vlastnickými poznámkami.

Je třeba zmínit, že Myšín měl velkou zásluhu na duchovní výchově Jana Lohela, který vstoupil roku 1573 již jako třiadvacetiletý do tepelského konventu. Lohel se po čase stal nejvýznamnějším tepelským profesem, který zkonsolidoval otcovský klášter Strahov, kde se stal opatem a byl poté nazýván jeho „druhým zakladatelem“. Zastával také funkci řádového generálního vikáře a vykonal mnoho pro obnovu ostatních premonstrátských klášterů v českomoravské řádové cirkárii. Vedle nekompromisnosti v otázkách katolické víry je třeba připomenout jeho sociální cítění, kdy nabádal opaty a vrchnosti k péči o poddané a zvláště o chudé.[84] V roce 1612 se stal arcibiskupem. O deset let později zemřel a byl pochován ve Strahovském klášteře.[85]

Následovníkem Jana Myšína byl emeritní opat Matias Gehel (opatem 1585-1596), pocházející také z Teplé. Podařilo se mu odstranit luteránství v Úterý a Mnichově. Stal se zvelebitelem klášterního hospodářství. V únoru roku 1596 byl pohřben uprostřed kaple svaté Voršily klášterního kostela.

Další tepelský opat byl Matias II. Zimmerhackl (opatem 1596-1599), který působil po dobu necelých tří let nevýrazně. Na funkci rezignoval také z důvodu vládychtivosti jeho matky a sestry.

Opat Ondřej Ebersbach (opatem 1599-1629) byl dalším, kdo velmi ctil knihy. Svědčí o tom vazby jeho osobních knih s opatovými iniciálami. Napětí mezi katolíky a protestanty vnímal tak, že nechal klášterní statky znovu potvrdit a vložit do zemských desek. Roku 1612 klášter s výjimkou kostela potřetí do základu vyhořel a roku 1621 popleněn mansfeldským vojskem a Ebersbach odvlečen do Plzně. Poté za císaře Ferdinanda II. s pomocí tepelského profesa arcibiskupa Jana Lohelia si zjednal v klášterních majetcích pořádek. Z období Ebersbacha je poprvé doložitelná úřední snaha o oficiální blahořečení zakladatele kláštera, šlechtice Hroznaty. Svědčí o tom některé archiválie a knihy z té doby. Klášter se za Ebersbacha zotavoval z prvního desítiletí třicetileté války. Na základě hospodářských výnosů bylo možné pořídit nové zvony pro klášterní kostel, nechat opravit kapli svatého Siarda a vystavět pivovar v sídle druhého klášterního velkostatku v Krukanicích [př.30] [př.31].[86]

Období vlády opata Jana VII. Pechera (opatem 1629-1647) klášter utrpěl za zvyšujících se válečných nároků jak ze strany nepřátel, tak ze strany vlastní, výrazné škody. Krátce před smrtí se Pecherovi podařilo vyprosit u císaře uvolnění kláštera od neúnosných daní. K předposlednímu poplenění kláštera a jeho okolí došlo po dvanáctidenních vojenských operacích v září roku 1647.

Fridrich Füssl (opatem 1647-1654) převzal správu kláštera v listopadu 1647 ve velmi špatném stavu. Řeholníci museli hostovat po sousedních klášterech pro nemožnost uživit konvent z vlastních zdrojů. Po půl roce působení byl opat zajat od Švédů a odvlečen do Chebu. Výkupné se podařilo usmlouvat z 6000 na 100 zlatých.

Po skončení války se Füssel snažil utužit kázeň a zvýšit počet řeholníků. Za jeho vzorný řeholní život a teologické vzdělání byl několikrát pochválen. Rovněž nechal opravit klášter [př.32] a ulít nové zvony. Byl ustanoven cirkátorem řádové provincie česko-uherské. Vynikal jako hudebník, básník, malíř. Zemřel ve věku 42 let.

Za panování opatů Ambrože Trötschera (opatem 1654-1658), Rajmunda I. Wilferta (opatem 1658-1670), Fridricha II. Uhla (opatem 1670-1682) a Řehoře Neidharda (opatem 1682-1688) došlo k další nápravě škod na klášterním majetku. Bohužel v letech 1659 a 1677 byl klášter narušen dvěma dalšími požáry. Znovu bylo obnoveno Růžencové bratrstvo. Dbalo se na charitativní činnost tak, že na svátky Zvěstování Páně nebo k výroční zádušní mši blahoslaveného Hroznaty 14. července bylo potravinami a peněžní almužnou ročně obdarováno až 2500 osob.[87]

Na přelomu 17. a 18. století se hospodářská situace stabilizovala natolik, že mohl opat Rajmund II. Wilfert (opatem 1688-1724), nazývaný stejně jako opat Myšík „dalším zakladatelem“, přikročit v letech 1690-1724 k velkolepé barokní přestavbě konventu [př.33] podle návrhu architekta Kryštofa Dienzenhofera, kterou si troufal provést jako ve Waldsassenu. Náročnou stavbu realizoval jeho polír Wolfgang BraunbockMiesbachu v Horní Falci, který se trvale v Teplé usadil.[88] Bylo též renovováno vnitřní zařízení – především kostel získal nové nákladné vybavení z dílen předních pražských a západočeských umělců. Do barokního slohu nechal opat přestavět také kostely v Úterý, Číhané, Mnichově a Vidžíně. Barokní dvory vystavěl v Kladrubech, Krukanicích a Hamrníkách. Klášter byl v té době nazýván „zbožná Teplá“. Vždy disponoval kvalifikovanými pedagogy. Z počátku 18. století zřejmě pocházejí dva dodnes dochované knihovní sály, rozdělené na sál teologický a sál filozofický.

Po zvolení vynikajícího analisty a teologa opata Jeronýma Ambrose (opatem 1741-1767) nastaly roku 1742 války s Francií a Bavorskem o český trůn. Opat věnoval státu na podporu 300 tisíc zlatých. V červenci téhož roku rozkradlo francouzské vojsko almužny pro chudý lid, které byly připraveny k příležitosti výročí Hroznatovy smrti. Za velké náklady se Ambrosovi podařilo dokončit vrcholně barokní interiér klášterního kostela a do dnešní podoby barokně přestavět kostely ve Skokách, Pístově a Ovesných Kladrubech. Sochařskou výzdobu tepelského kláštera provedl Ignác Platzer, mramorářské a kamenické práce na oltářích a kazatelně J. Lauermann a J. Hennefogel. Chórové lavice vyřezal tepelský řezbář Tomáš Pistl. Od známého tachovského varhanáře Antonína Gartnera si nechal vyrobit dvoje varhany [př.34], které jsou dodnes v letní sezóně využívány ke koncertům a k nahrávkám duchovní hudby. Hlavní varhany jsou z roku 1756 a chórové z roku 1766.[89] Na hlavní oltář Zvěstování Páně nechal vytvořit obraz od J. P. Molitora, v kněžišti dva obrazy od E. Dollhopfa a obrazy [př.35] [př.36] postranních oltářů namalovali J. Kramolín, J. Herzog, A Schümko a J. A. Erhart z Chebu. Malíř E. Dollhopf ještě vymaloval fresky na kostelních klenbách.

Ambros se také zasazoval o blahořečení zakladatele Hroznaty. Snažil se klášter učinit střediskem věd a umění. Byl jmenován císařským radou, měl doktorát z teologie a hodnost apoštolského notáře. Roku 1767 Jeroným Ambros zemřel.

3.4. Od osvícenství do počátku 20. století

3.4.1 Opat Trautsmannsdorf

Ve druhé polovině 18. století vrcholila společenská prestiž kláštera za podpory osvícenského opata Heřmana Kryštofa hraběte Trautsmannsdorfa (opatem 1767-1789). Opat pocházel z vysoké říšské šlechty, měl vyvinutý sociální cit a kladný vztah k poddaným. Bohužel díky laxnímu postoji ke klášterní kázni a své panovačnosti nebyl v klášteře příliš oblíben. Podporoval vědy a umění a do Teplé zval významné osobnosti kulturního a politického života. Pořádal často různé akce v podobě plesů a lovení zvěře. To především narušovalo klášterní kázeň. Od studentů požadoval co nejvyšších dosažených titulů. V prosinci roku 1786 se mu podařilo vykoupit zpět lesy u Úšovic, na kterých později mohly vzniknout Mariánské Lázně. Za přispění opata Kryštofa, který byl velkým milovníkem hudby, byly pořádány koncerty a tím si získal oblibu i v nejvyšších kruzích. Za jeho vlády v 80. letech 18. století byla ještě jednou vážně ohrožena existence kláštera, který chtěl císař Josef II. zároveň s jinými kláštery západních Čech zrušit. Díky vlivným známostem a tomu, že dokázal veřejnou prospěšnost kláštera, opat Trautmannsdorf zabránil jeho zrušení. Jmění kláštera se však v této době výrazně ztenčilo vynakládáním značných částek na podporu školství, vědy a umění a na opětné získání území kolem mariánskolázeňských pramenů i nákladným životem opata.[90]

Po Heřmanově smrti následovalo dvouleté provizorium zastoupené v letech 1789-1791 Ambrožem Schmidtem, který se snažil napravit klášterní hospodářství. V lednu 1791 byl zvolen opatem Rajmund IV. Hubl (opatem 1791-1801), který vedl klášter do roku 1801. Měl laskavou povahu a proto nedokázal napravit klášterní kázeň. Klerikové, kteří studovali v Praze, jen ztěží přijímali jeho řeholní pravidla, která byla velmi přísná. Předčasně zemřel.

Roku 1801 převzal vedení kláštera rektor Karlovy univerzity, teolog a tepelský opat Chrysostomus Pfrogner (opatem 1801-1812). Vynikal učeností a snahou zřídit domácí studia. O čtyři roky později byl klášteru přidělen do správy filozofický ústav v Plzni a roku 1809 i tamní gymnázium.

3.4.2 Založení Mariánských Lázní

Na pozemcích tepelského kláštera brzy vznikla osada, nazvaná Mariánské Lázně. Název vznikl zřejmě podle obrázku Panny Marie, zavěšeného u Křížového pramene. V další literatuře můžeme najít, že název mohl vzniknout také od názvu kaple, kterou nechal postavit opat Reitenberger (opatem 1812-1827).[91] Účinky léčivých pramenů, které zde vyvěrají byly známy místním usedlíkům již ve 13. století. Prameny byli na obsah soli zkoumány již v roce 1528 na příkaz krále Ferdinanda I.. Až koncem 18. století začal ordinář tepelského kláštera MUDr. Jan Nepomuk Josef Nehr (1757-1820) systematicky zkoumat jejich léčivé účinky. Opat Karel Reitenberger nechal velkým nákladem vysušit půdu v blízkosti pramenů budoucích Mariánských Lázní, provést analýzu vody a nálezy zveřejnit. V roce 1805 postavil u Křížového pramene, na místě původní dřevěné chýše, první zděný dům pro lázeňské hosty, nazvaný Zlatá koule. V roce 1812 vzniká z rozhodnutí opata tepelského kláštera K. Reitenbergera samostatná obec Mariánské Lázně. Dne 6.11.1818 jsou Mariánské Lázně výnosem vlády vydaným vrchním purkrabím F. K. Libštejnským prohlášeny „veřejným lázeňským místem“.[92]

Příliv lázeňských hostů znamenal brzy rychlý stavební rozvoj. Počátek 20. let 19. století znamená obrovský rozmach tohoto nového místa. Za finanční podpory opata Karla Kašpara Reitenbergera zde zahradník Václav Skalník, architekt Jiří Fischer a stavitel Anton Turner z nehostinného, bažinatého údolí vytvořili mezi lety 1817-1823 půvabné parkové město s klasicistními a empírovými domy, altány, pavilony a kolonádami. Geniální Skalníkovo prostorové členění města je z větší části zachováno dodnes [př.37].

Ani v dalších letech hostů neubývá a věhlas města rychle roste. Dne 29.5.1865 jsou Mariánské Lázně výnosem císaře Františka Josefa I. povýšeny na město. Stejným císařem byl privilegiem císaře městu udělen dne 1.6.1866 městský znak [př.18]. Z významných osobností poctili město svou návštěvou mimo jiné F. Chopin, R. Wagner a A. Bruckner.

Zlatý věk Mariánských Lázní mezi léty 1870-1914 dodnes připomínají četné historizující a secesní přestavby a novostavby lázeňských budov, hotelů, kolonád i kostelů. Byly rozšířeny parky a vytvořeny romantické vyhlídky. V roce 1872 město získalo železniční spojení s Chebem, Vídní a Prahou přes Plzeň. V té době přijíždí do města snad nejvíce hostů: Johann Wolfgang Goethe, princ Friedrich Saský, hrabě Kašpar Šternberk, G. Mahler, F. Nietzsche, F. Kafka, R. Kipling, M. Twain, T. A. Edison, P. de Coubertin, anglický král Edward VII., ruský car Mikuláš II., císař František Josef I.[93]

3.4.3 Zakladatel Mariánských Lázní Karel Reitenberger a jeho následovníci

Po opatu Pfrognerovi nastoupil v roce 1812 do kláštera v Teplé zakladatel města Mariánské Lázně a Pfrognerův bývalý sekretář Karel Reitenberger. Jak je napsáno výše, je uznáván jako zakladatel nynějšího města Mariánské Lázně. Byl nenáviděn konzervativními spolubratry pro svou promisní povahu a nedostatečnou diplomacii. 21.srpna 1821 a 9.července 1822 obohatily tepelský klášter dvě návštěvy Johanna Wolfganga von Goetha. Jako památku na tyto pobyty věnoval klášteru sbírku nerostů z Tepelska, kterou vytvořil a popsal. Tato sbírka se dodnes dochovala. Pro velké investice do balneologického centra a do budování Mariánských Lázní, které zatížily klášterní hospodářství nenávist části bratří vzrostla natolik, že se jim ve Vídni podařilo zajistit jeho odvolání do Innsbrucku, kde žil až do své smrti v roce 1860.

Nástupce opata Adolf Koppmann (opatem 1828-1835) pokračoval dále v budování Mariánských Lázní. Byl slavný profesor Vídeňské univerzity. Dal postavit roku 1828 nový lázeňský dům v Mariánských Lázních, podporoval prohloubení studia premonstrátských bratří a pro klášterní knihovnu obstaral četná literární díla.

Významný budovatel a národnostně tolerantní člověk Alfred Clementso (opatem 1887-1900) se stal roku 1887 48. představeným kláštera Teplá. Zřídil v roce 1888 v klášteře rozsáhlé hospodářské budovy. V roce 1889 v Mariánských Lázních velkým nákladem kláštera byla zbudována kolonáda, v městě Teplé pak zvětšena nemocnice a postavena lékárna. Díky investicím do budování Mariánských Lázní se mu pak staly, vedle velkostatků Teplá a Krukanice, jedním z hlavních zdrojů příjmů. Klášter se rovněž významně podílel na stavbě železnice mezi Mariánskými Lázněmi a Karlovými Vary (1898). Rozkvétal i po stránce duchovní, kulturní i umělecké. Opat provozoval rozsáhlou charitativní činnost. Péče o chudé a nemocné se projevila tím, že byl založen špitál v Teplé a starobince v Úterý a Mnichově. Upravil a zbudoval opatskou hrobku, do níž byl uložen v posledním roce 19. století spolu s Reitenbergerem.

3.5 Od první světové války do začátku 21. století (1914-2006)

3.5.1 Období do druhé světové války

Na počátku 20. století byl klášter na vrcholu svých hospodářských sil a politické moci. Po první pozemkové reformě roku 1925 ale přišel o základ svého hospodářského zázemí. Zároveň se na Tepelsku začaly zostřovat německo-české národnostní rozpory, které se nevyhnuly ani bratřím v klášteře. To všechno mělo tragické vyústění v období záboru pohraničí, nacistické okupace a době těsně poválečné v odsunu Němců.[94]

V čele tepelské kanonie stál významný tepelský opat Gilbert Johann Helmer (opatem 1900-1944). Narodil se 2. ledna 1864 v osadě Křepkovice nedaleko kláštera Teplá. Po velmi úspěšném studiu a krátkém působení jako profesor byl 27. října 1900 zvolen opatem kláštera Teplá. Stal se tak po Alfredu Clementso v pořadí 49. opatem tepelského kláštera. Již od začátku svého opatského působení vynaložil své veškeré síly na to, aby tepelské opatství vzkvétalo a aby prosperovalo také podnikání v tehdy již světoznámých Mariánských Lázních.

Prakticky téměř půlstoletí (44let) konal opat Helmer vše pro blaho kláštera. Pod jeho správou bylo v té době zhruba 26 farností [př.38]. Klášter byl vlastníkem rozsáhlých zemědělských a lesních usedlostí o celkové rozloze cca 9000 ha lesních revírů.

Opat Helmer zastával v tehdejší habsburské monarchii důležité politické i církevní funkce, byl nositelem nejrůznějších řádů a vyznamenání (např. Františka Josefa I. za civilní zásluhy) a udržoval četné konexe s významnými politickými, vládními i církevními činiteli.

Za první světové války podporoval Helmer spíše politiku rakousko – uherskou. S příchodem války nastalo pro klášter období značných nesnází. Díky Helmerově promonarchické orientaci klášter cítil povinnost odvádět dávky potravin, poskytovat finanční půjčky, rovněž byl donucen dát k dispozici prostory pro zřízení lazaretů v Mariánských Lázních a dokonce i v areálu samotného kláštera.

V okolí kláštera byl velký hlad a bída. Proto bylo údělem kláštera živit okolní obyvatelstvo. Po roce 1918 zastával Helmer též funkci generálního vikáře pro česká opatství a působil v ní až do roku 1937.

Helmer se též snažil o rozšiřování klášterních majetků za západními hranicemi tehdejšího Československa. Jako by již tehdy tušil blížící se nebezpečí pro své spolubratry, kteří měli německou národnost. Počátkem února 1921 totiž opat Helmer prozřetelně zakoupil od bavorského státu opatství Speinshart a část zemědělských statků v bavorské Horní Falci. V březnu 1923 proběhlo znovuzavedení premonstrátského řádu do Německa, kde byl již od roku 1804 zrušen. Zavedení premonstrátského řádu bylo oficiálně potvrzeno papežem Piem XI. Opat Helmer od papeže získává čestnou funkci zdejšího apoštolského administrátora a vysílá do Speinshartu tři tepelské bratry, kteří zde měli vykonávat církevní a řádové úkoly. Klášter ve Speinshartu nabyl na své důležitosti zejména při odsunu sudetských Němců z Čech v letech 1945-1946.[95]

Co se týče stavebních úprav klášterního areálu za vlády opata Helmera, došlo k velkým změnám a rekonstrukcím. Opat s nimi začal hned krátce po svém zvolení do opatské funkce, v roce 1902 započal se stavbou monumentálního traktu novobarokní knihovny [př.39] [př.40] a muzea, která byla dokončena v roce 1905. Nad její portál nechal umístit sochu svatého Gilberta, řádového světce a svého patrona. Nakupoval cenné exempláře a rozšiřoval knižní fond. V roce 1912 zařídil vytápění kostela. Velmi problematické však bylo jeho rozhodnutí o zbourání kaple svatého Václava a svatého Michala na místě dnešního vchodu do knihovny, kde byli po staletí od roku 1690 pohřbíváni členové tepelské kanonie.[96] Ve stejné době nechal vybudovat rozsáhlý parkový areál s okrasným rybníkem, zahradním domkem a skleníkem.

Přímo v obci Klášter Teplá nechal vystavět dům pro národní školu a poštu. Jako představený okresního zastupitelstva se významně a úspěšně angažoval v záležitosti zřízení okresní nemocnice v Teplé.[97] V roce 1906 se opat Helmer zasloužil o zavedení telefonního spojení mezi Teplou a Mariánskými Lázněmi. Zjednodušila se tak meziměstská komunikace a zlepšil se klášterní dohled nad spravovanými lázeňskými objekty.

3.5.2 Druhá světová válka

Tepelský klášter, jako mnoho jiných, se několikrát ve svém dnes již více jak osmisetletém životě snažil a bojovat o svou záchranu. Na rozdíl od mnohých klášterů poměrně bez větší újmy přečkal husitství, ubránil se i rušení klášterů za Josefa II. a díky stykům opata Helmera s elitou nacistické Třetí Říše byla v klášteře „pouze“ porodnice pro dobrovolné matky, z části kláštera byl pak zřízen německý ženský pracovní tábor.

Aktivita a sympatie opata Helmera s nacismem jsou dodnes převažujícím faktorem v hodnocení jeho osobnosti. Avšak téměř nikdo si nepoložil otázku, zda byl jediný z tepelského konventu, který s nacismem koketoval. Je zřejmé, že na jeho osobu se soustředí mnohem více pozornosti právě proto, že stál v čele kláštera. Dalším premonstrátem, který, jak píše M. Hlinomaz, „nepochybně zemřel včas, tedy před radikalizací během druhé poloviny 30. let“,[98] byl Benedikt Brandl, tepelský historik, profesor angličtiny, němčiny a filosofie na plzeňském gymnáziu, oblíbený mezi studenty, odborník na dějiny kláštera.

3.5.2 Pokusy o udržení kláštera po 2. světové válce

Tepelského kláštera se dotkly dekrety prezidenta republiky týkající se Němců jako kolaborantů, zrádců a pomahačů. Od roku 1945 do roku 1950 se klášter snažil opět uchránit existenci před konfiskací podle dekretů prezidenta republiky, revizí pozemkové reformy, druhou pozemkovou reformou. Musel také řešit problém odsunu německých řeholníků a de facto nového vysazení komunity složené z českých kněží, noviců a kandidátů.

O záchranu církevního majetku řádů a tím i tepelského se snažila spousta osob z československého i zahraničního prostředí. Jednou z nich byl i pražský kapitulní vikář Bohumil Opatrný, který ve své intervenci z 25. března 1946 píše o premonstrátech v Teplé, že „řád … obstarával duchovní správu ve 26 farách řádu inkorporovaných, jež přejímá postupně, pokud je možno, řád premonstrátů ze Strahova. Ku řádnému vedení duchovní správy, udržování farních budov a kostelů budou premonstráti strahovští tohoto majetku tepelského kláštera nutně potřebovati. Klášter tepelský založil a bohatými statky dotoval český šlechtic blahoslavený Hroznata. V klášteře bývali i později horliví Češi. Plzeň vzpomíná s vděčností na premonstráty z Teplé, jak budili poněmčelou Plzeň a jak se zasloužili o její počeštění. Jestli pak později v klášteře tepelském živel český zmizel, pak na tom nese bohužel vinu česká veřejnost, která různým způsobem zrazovala studující mládež, aby nevstupovala do řad kněžských a přivodila tím znenáhla hrůznou katastrofu nedostatku kněžstva, jež těžce doléhá na správu arcidiecéze a úplně takřka znemožňuje obstarávání duchovní správy v pohraničí při odsunu Němců.“ [99]

Jak již víme, od konfiskací podle dekretů prezidenta republiky bylo upuštěno v prosinci 1946. Netrvalo však dlouho a klášter znovu musel bránit svůj majetek a to v souvislosti s chystanou revizí první pozemkové reformy a následnou druhou pozemkovou reformou.

1. března 1946 byl jmenován převorem kláštera tepelského novoříšský kněz Heřman Josef Tyl (opatem 1946-1992). Tyl se Narodil se v Cakově na Hané 31. července 1914. Jako vězeň z Osvětimi a Buchenwaldu těžce navracel klášteru jeho poškozenou prestiž.[100] Ke klášteru Teplá v té době patřilo 25 inkorporovaných far, s klášterem tedy obstarával duchovní správu na 26 místech.[101] V povědomí českého lidu byl zapsán jako silné centrum němectví a této nálepky bylo potřeba se nejdříve zbavit, aby se mohl kanonický život rozvíjet. Byli si toho vědomi nejen noví členové tepelského konventu, ale i ostatní církevní představitelé.

Převor Heřman-Josef Tyl proto přivítal každou příležitost, při které mohl ukázat Teplou jako součást českého pohraničí, jako nové kulturní a duchovní centrum. Převor Tyl v referátu „priora abbate impedito“ uvedl,[102] že se počátkem března 1946 konala v hotelu U nádraží ve městě schůze Národní fronty, kde se přijímaly rezoluce, které se následně zasílaly předsednictvu vlády. Prvním bodem se stal požadavek konfiskace kláštera. Do debaty se vložil i sám Tyl a dosáhl svými argumenty toho, že tento požadavek byl z usnesení vyškrtnut. Možná právě zde pochopil, že je třeba, aby se klášter zapsal do povědomí lidí zcela jinak, než byl znám dosud. Proto snad více než kdy předtím ožívá památka blahoslaveného Hroznaty, jako zakladatele kláštera a českého šlechtice.

V roce 1950 byl klášter zrušen a přeměněn na kasárna. Řeholníci včetně převora Heřmana Josefa Tyla byli uvězněni. Během vojenského „panování“ objekty silně utrpěly, některé byly doslova srovnány se zemí. V roce 1978 byla kasárna konečně zrušena a klášter předán památkářům, kteří však neměli na jeho obnovu peníze. Teprve po roce 1990 se areál vrátil premonstrátům, kteří se ihned srdnatě pustili do nápravy škod.

3.7 Knihovna

Klášterní knihovna [př.39] [př.40] je dalším uměleckým skvostem kláštera – obsahuje na sto tisíc svazků, z toho 660 rukopisných kodexů, a je po pražském Strahovu druhou největší klášterní knihovnou v České republice. Její existenci lze předpokládat už od počátků kláštera, ač není přímo doložena. Premonstráti totiž nutně potřebují knihy k provádění slavné liturgie, která je jednou z hlavních náplní jejich řeholního života. Samotná řádová statuta z let 1135–1149 zmiňují povinnosti řádového knihovníka. První knihy si přinesli řeholníci zřejmě ze svého mateřského kláštera na Strahově. Počet knih s léty narůstal, o čemž svědčí i sepsání Hroznatova života v polovině 13. století v Teplé.

Z doby předhusitské se dodnes dochovalo celkem 19 rukopisů. Nejstarším z nich je rukopis Poenitentiale sepsaný mezi lety 814–830 snad ve slavném řezenském klášteře svatého Emmerama. Obsahuje řád pokání, různé modlitby a hymnus „De passione Domini“ s neumovou notací. Významný je tím, že vedle latinských textů uvádí i starohornoněmeckou zpovědní formuli a motlitbu ke svatému Emmeramovi.

Avšak nejproslulejším tepelským rukopisem je tzv. „Codex Teplensis“ z konce 14. nebo začátku 15. století, obsahující nejstarší dochovaný překlad celého Nového zákona v němčině. Tento překlad se stal základem prvního německého tištěného Nového zákona v bibli z roku 1466. Tepelský knihovník Filip Klimeš vydal „Kodex Teplensis“ roku 1884 v Německu, což umožnilo jeho další studium. Místo jeho vzniku nebylo přesně určeno.

První zprávy o existenci klášterní knihovny jsou až z druhé poloviny 15. století, z období vlády opata Zikmunda Hausmanna, kdy klášter procházel dobou hospodářského rozkvětu. Opat udržoval styky s premonstrátským klášterem v Magdeburku, kde si objednal bohatě zdobené bohoslužebné knihy. Roku 1489 získal i prvotisky z Benátek a v roce 1490 ze Špýru. Avšak existenci skriptoria ani knihvazačské dílny v Teplé nelze v této době doložit. Knižní sbírka měla na konci 15. století na 700 svazků. Roku 1501 byl postaven samostatný sál pro knihovnu. Z následujících let nejsou žádné zprávy o knihovně, na její růst však poukazují četné vazby z vepřovice a hověziny u knih velkého formátu, většinou theologického, historického a právního obsahu s iniciálami jmen opatů, kteří tyto knihy získali. První polovina 16. století byla pro klášter hospodářsky nepříznivá, knihovna byla doplňována jen málo, mezi novými knihami byly i některé spisy německých reformátorů. V druhé polovině století nastal obrat k lepšímu. Opat bibliofil Jan MauskönigMyšín získal cenné rukopisy a mnoho tisků. Svědectví o tom podávají jeho vlastnoruční přípisky na mnoha knihách.

V době třicetileté války knihovna soustředila zkonfiskované reformační knihy. Z té doby (z roku 1639) také pochází nejstarší katalog knihovny zpracovaný knihovníkem Heřmanem Schlagerem. Po vestfálském míru došlo k rozkvětu kláštera, roku 1664 byl klášter barokně přestavěn podle plánu Itala Domenica Pinchettiho, avšak už roku 1677 celý objekt vyhořel. Proto se v letech 1690–1721 přistoupilo k výstavbě nové klášterní budovy, dodnes stojící, pod vedením Kryštofa Dienzenhofera. Zároveň byla vybudována i nová knihovna.

K dalšímu narůstání knižního fondu, zejména v oboru pedagogiky, došlo po založení čtyřleté normální školy v Teplé v roce 1770 a pak po zrušení řady klášterů císařem Josefem II., kdy Teplá získala některé knihy západočeských klášterů, např. z Plas.

Chotěšova se tehdy oklikou dostal do Teplé proslulý Sulkův misál z konce 14. století psaný na velmi jemném pergamenu, zdobený zlacenými iniciálami s miniaturami, z nichž jedna zobrazuje i chotěšovského probošta Sulka. Posledním vrcholným obdobím růstu knihovny bylo 19. století a také i začátek 20. století, kdy se klášter stal důležitým vědeckým a pedagogickým střediskem. Bylo to podmíněno velkými hospodářskými výnosy z Mariánských Lázní, které na počátku 19.století vybudoval přes velký odpor konservativních kanovníků opat Karel Kašpar Reitenberger. V druhé polovině století vedl knihovnu jeden z jejích nejvýznamnějších knihovníků Filip Klimeš (1809–1886). V knihovně působil od roku 1848 až do své smrti. Podařilo se mu z ní vybudovat moderní vědeckou instituci s výpůjční a bibliografickou informační službou. Vypracoval nový systém bibliografického třídění, seznam knihovny a katalog slovanských překladů bible. Byl činný též edičně, vydal například „Kodex Teplensis“ a tepelský rukopis kroniky Martina Opavského ze 13. století. Jako český vlastenec propagoval národní kulturu a svůj zájem soustředil na osobu zakladatele kláštera českého velmože Hroznatu.

Klimešovi nástupci už pracovali v nové dnešní knihovně postavené nákladně za opata Gilberta Helmera. Knihovník Milo Nentwich (1873–1949) zpracoval katalog tepelských rukopisů a po druhé světové válce patřil k několika málo Němcům, kteří nebyli odsunuti. Jeho spolupracovníkem byl Čech Jaroslav Václav Vacek (1865–1935).[103] Starobylý klášter, který přežil husitské bouře i osvícenství, byl po 750 letech své existence zrušen spolu s ostatními kláštery komunisty v dubnu 1950. Objekt převzala armáda a knihovní fondy měly být převedeny do jiných knihoven. V té době došlo k těžkým ztrátám, mezi nimi i rukopisu bible ze 13. století, Sulkova misálu z konce 14. století a Orationale bratra Jeronýma Weishaupta z roku 1482. Roku 1955 bylo rozhodnuto o obnově knihovny pod správou Památníku národního písemnictví na Strahově. Do tří let byla pak knihovna uvedena do původního stavu. Od roku 1966 byla knihovna součástí krajského střediska Státní památkové péče v Plzni. Po pádu komunistického režimu byl klášter i knihovna vrácen zákonem z 19. července 1990 původnímu vlastníkovi – tepelské kanonii, která převzala správu k 1. lednu 1991. Také 46 nejstarších tepelských rukopisů se bude v blízké době vracet z Národní knihovny v Praze zpět do kláštera. Dnes knihovna obsahuje téměř 100 tisíc svazků, z toho 792 rukopisů a 249 zlomků rukopisů, 537 prvotisků a 677 paleotypů. Polovinu fondu tvoří theologická literatura, dále jsou zastoupeny všechny vědní obory především filosofie a historie i beletrie. Knihy jsou psány hlavně latinsky a německy, dále česky, francouzsky, italsky, anglicky, severskými jazyky, španělsky, maďarsky, rusky, lužicko srbsky, srbochorvatsky, řecky, hebrejsky, arabsky, syrsky a etiopsky.

Dnes je knihovna umístěna v severním traktu kláštera, který byl zbudován právě pro tento účel v letech 1902–1907 podle plánů Josefa Schaffera. Nové severní křídlo bylo architektonicky přizpůsobeno jižnímu křídlu baroknímu. Knihy jsou uloženy v hlavním sále a v přilehlých místnostech. Velký sál napodobuje velké barokní sálové knihovny. Má dvě galerie, na první jsou skříně zdobeny vyřezávanými andílky a girlandami, na skříních druhé galerie jsou busty devíti opatů (sedmi posledních před výstavbou knihovny a Jeronýma Ambrose a Rajmunda Wilferta II.). Zlacené zábradlí galerií jsou pasířkou prací Klingesteinovy dílny v Praze. Kolem výklenků pro skříně a dveře druhé galerie se nachází štukové symbolické plastiky, představující vědy, umění a obory: asketika–stavitelství, theologie–filozofie, literatura–kosmologie, malířství–hudba, astronomie–geometrie, zbrojařství–pasířství, farmacie–lékařství, lesnictví–rybářství, zemědělství–včelařství, vinařství–ovocnářství. Nástropní trojdílná freska je od pražského malíře Karla Krattnera[104]. Její střední část představuje Nejsvětější svátost v monstranci na oltáři, k němuž stoupá vysoké schodiště, po jehož stranách je znázorněn život církve. Nad tím vším je otevřen výhled do nebeské slávy, kde jsou kolem Nejsvětější Trojice seskupeni světci, mezi nimi i svatý Norbert a blahoslavený Hroznata. V postranních polích jsou čtyři evangelisté a čtyři církevní učitelé. Krása interiéru a bohatství obsahu činí z tepelské knihovny nejvýznamnější historickou knihovnu západních Čech.

3.6 Klášterní budovy a jejich vývoj

Během staletí klášterní budovy pochopitelně mnohokrát změnily podobu. Co se týče stavební činnosti, ve 13. století započala v klášterním kostele stavba části halového trojlodí s klenbami nesenými hranolovými žebry. Západní dvojvěží a tribuna mezi věžemi se vztahují ke svěcení v roce 1232. Na nárožích věží jsou liseny, patra doprovází obloučkový vlys, zubořez a římsa. Ve slepých, hrotitě ukončených arkádách, jsou umístěna okna. Jižně od konventního kostela stála v 1. polovině 13. století konventní budova, která byla později při přestavbě K. Dientzenhoferem zcela změněna. V roce 1248 byla upravena kaple Všech svatých vpravo od vchodu do hlavního chrámu. Zvláštní výsady se pak dostalo kanonii roku 1276, kdy byla papežským breve vzata pod zvláštní ochranu Apoštolská stolice.[105]

Dnešní podoba, vynucená velkým požárem, je převážně vrcholně barokní, daná přestavbou v letech 1689-1721 podle projektu Kryštofa Dienzenhofera. Nejmladší z celého areálu je křídlo nové knihovny a muzea, vystavěné až v letech 1902-1910 v novobarokním slohu. Strategická poloha při neklidné hranici si vynutila i výstavbu opevnění, jehož hradba obklopila klášter ze všech stran. Do velkého nádvoří, obklopeného patrovými budovami, se dodnes vstupuje bránou s věží v západním křídle. Srdcem kláštera a architektonickým klenotem je kostel Zvěstování Panny Marie [př.41], románsko–gotická stavba z doby před rokem 1232, upravená goticky a barokně a restaurovaná v letech 1850–1853. Jde o první síňové trojlodí na našem území, s dominantním dvojvěžím (výška zdí 40 m) v průčelí, vybudované v letech 1193–1232. Tehdy byl posvěcen za přítomnosti českého krále Václava I., pražského biskupa a císařských i říšských vyslanců. Chrám je dlouhý 65 m, široký 16 m a vysoký 15,5 m.

Zařízení je dnes hlavně barokní a podíleli se na něm přední soudobí umělci – sochař I.F.Platzer, mramorář J.Lauermann a malíři J.P.Molitor a J.Kramolín. V kapli blahoslaveného Hroznaty stojí kamenná rakev s Hroznatovými ostatky. Ke kostelu přiléhají z jedné strany budovy prelatury a konventu kolem dvou obdélných dvorů, z druhé pak knihovna a muzeum.

Z barokní části je veřejnosti přístupný letní refektář a příležitostně Modrý sál, sloužící konferenčním účelům. Oba jsou vyzdobeny freskami od M. Fuchse z Tirschenreuthu z roku 1816. Rovněž kapitulní síň je vedle kostela nejdůležitější součástí kláštera. Probíhají zde volby opatů, skládají zde sliby noví řeholníci a vypravují se odtud pohřby zemřelých bratří. Je vymalována podobiznami premonstrátských světců z počátku 20. století od A. Wallera. Většina barokního konventu je však kvůli havarijnímu stavu veřejnosti nepřístupná.

Tepelský klášter sehrával v minulosti vždy mnohostranně významnou úlohu. Na tuto tradici se mu, alespoň v některých aspektech, daří navazovat i v současnosti, i když pouze v dobových souvislostech. Nepochybně však zůstává alespoň část tohoto fenoménu uchována v archivním a knihovním fondu, který po sobě klášterní konvent jako doklad svého působení zanechal.

3.7 Shrnutí o klášteru

Po zakladatelově smrti se klášter stal právoplatným dědicem jeho majetku a po celé 13. a 14. století se hospodářsky rozvíjel a upevňoval své postavení. Stal se náboženským střediskem tepelských hraničářů, upevňoval a šířil křesťanskou víru, zajišťoval ochranu hranic. Doba rozkvětu byla přerušena pouze obdobím bezvládí po porážce Přemysla Otakara II. na Moravském poli po roce 1278, kdy nepřátelské vojsko trestalo Tepelské za věrnost poraženému králi a v letech 1380–1381 katastrofální epidemií moru, který vylidnil celé české vesnice. I v klášteře zemřela většina bratří a také opat Heřman, když se nakazili při ošetřování nemocných. Od 14. století byli do kraje dosud národnostně českého povoláváni ve větším počtu němečtí kolonisté, aby osadili morem vylidněné usedlosti. Město Teplá a řada okolních vesnic si však až do 16. století udržely český ráz.

Velké hospodářské škody klášter utrpěl za husitských válek a při bojích mezi katolíky a utrakvisty za vlády Jiřího z Poděbrad. Teprve koncem 15. století a na začátku 16. století dosáhl klášter za vlády opata Zikmunda von Hausmann svého bývalého postavení. Opat Zikmund je právem pokládán za zakladatele knihovny. Mnoho literárních „pokladů“, které pro Teplou získal, obdivují návštěvníci světoznámé klášterní knihovny dodnes.

V 16. století v období reformace v Německu a v první polovině 17. století, byly osudy kláštera opět velmi pohnuté. Klášter byl zatěžován daněmi na vydržování vojska v turecké válce a jeho majetek byl zabírán.

V 17. století po bitvě na Bílé Hoře v době třicetileté války (1618–1648), byl klášter i s knihovnou několikrát téměř zničen loupežemi vojsk a katastrofálními požáry. Hospodářství bylo rozvráceno a vesnice vylidněny. Příznivé období ve vývoji kláštera nastalo až po třicetileté válce ve 2. polovině 17. století a na začátku 18. století. Klášter se stal významným střediskem katolické obnovy a brzy obrátil obyvatele zdejšího kraje na katolickou víru. Opat Kryštof hrabě Trautmannsdorf podporoval vědy a umění. Do Teplé zval významné osobnosti kulturního a politického života. Za jeho vlády v 80. letech 18. století byla ještě jednou vážně ohrožena existence kláštera, který chtěl císař Josef II. zároveň s jinými kláštery západních Čech zrušit. Díky vlivným známostem a tomu, že dokázal veřejnou prospěšnost kláštera, opat Trautmannsdorf zabránil jeho zrušení.

Po překonání hospodářských potíží nastalo po celé 19. století poslední a největší období všestranného rozvoje tepelského kláštera. V té době se klášteru podařilo založit Mariánské Lázně, ze kterých získával značné finance.

Všestranný rozvoj kláštera ukončila v roce 1914 světová válka. Po válce v období předmnichovské republiky, v letech 1918–1938 byl klášter značně poškozen pozemkovou reformou a zestátněním Mariánských Lázní. Známý německý nacionalista a politik, opat Gilbert J. Helmer byl nucen hájit práva kláštera.

Na konci války 6. května 1945 byl klášter obsazen americkou armádou a po jejím odchodu na podzim v něm byla československá armáda. Po únoru 1948 byl zahájen komunistickým režimem boj proti církvi a zejména proti duchovním řádům. Až do roku 1978 klášter utrpěl velké škody a byl značně zdevastován. Od té doby byl celý objekt spravován Krajským střediskem státní památkové péče. Většina budov byla tak nevyužita, na opravu nebyly prostředky a klášter stále více chátral.

Teprve v roce 1990 po pádu komunistického režimu se do kláštera vrátili jeho původní majitelé, tepelští premonstráti. Ti se v současné době pokouší o obnovu budov a parku.


4. Informační tabule

4.1 Umístění

Socha blahoslaveného Hroznaty se nachází jihovýchodně od obce Pernarec. Její umístění zobrazuje satelitní snímek v příloze [př.42] [př.43].

 

Přesnou polohu můžeme určit pomocí GPS souřadnic:

49° 50' 14.37" N

13° 5' 39.33" E

 

Informační tabuli jsem umístila vedle sochy blahoslaveného Hroznaty tak, aby neclonila soše a přitom byla dobře dostupná kolemjdoucím. Její polohu jsem zakreslila v příloze [př.44].

Výsledný vzhled informační tabule je v příloze [př.45] [př.46].

 

4.2 Technické informace

 

Nákres:

 

 

Díly:

Tabule je vyrobena ze smrkového dřeva. Deska je potažena hliníkovým plechem, který by měl odolat povětrnostním podmínkám. Na okraji desky je po celém jejím obvodu silikonové těsnění, na které je přiložena plexisklová deska. Pod plexisklovou deskou jsou informační papíry ve velikosti A3. Ty jsou zalaminované, aby se zabránilo jejich poškození. Po obvodu desky jsou krycí lišty, které zlepšují vzhled informační tabule a zakrývají silikonové těsnění a boky desky. Nad celou deskou je šikmo přibité prkno, které slouží jako stříška. Deska je připevněna samořeznými šrouby ke dvěma hranolům ze smrkového dřeva o rozměrech 1800x70x70mm. Do země jsou nabity dva železné „L“ profily o délce 50cm, ke kterým jsou hranoly připevněny metrickými šrouby o průměru 10mm. Všechny dřevěné díly jsou namořeny mahagonovým mořidlem. Železné díly jsou natřeny základovou barvou proti korozi.

4.3 Text informační tabule

4.3.1 Blahoslavený Hroznata - zakladatel premonstrátského kláštera v Teplé

„Blahoslavený Hroznata je znám jako zakladatel kláštera premonstrátů v Teplé. Narodil se v roce 1160-1165 v rodině předního českého velmože Sezimy, který vykonával funkci knížecího správce západních Čech a velitele českých hraničářů. Ve znaku Hroznatova rodu byly tři páry jeleních parohů a tento znak po svém zakladateli zdědil i klášter. Matka bl. Hroznaty, Dobroslava, pocházela z českého rodu Černínů z Chudenic. Chlapci se dostalo pečlivé výchovy a vzdělání. Matkou byl veden ke zbožnosti, spravedlivosti a lásce k bližnímu, otcem ke statečnosti budoucího bojovníka a člena knížecí družiny. Pro jeho další vzdělání měl velký význam pobyt v polském Krakově.

Po otcově smrti v bitvě u Loděnic v roce 1179 zdědil Hroznata rozsáhlé území zejména na Litoměřicku a stal se nejvyšším politickým, vojenským a soudním představitelem v kraji. Na svém hradě v Teplé vydržoval ozbrojenou družinu, tzv. “milites“, k ochraně hranic a k udržování veřejného pořádku. Oženil se a žil ve šťastném manželství zvláště po narození syna. Za služby panovníkovi při ochraně a osidlování západního pohraničí získal další majetek v západních Čechách, který se rozšířil též věnem manželky a dědictvím po matce.

Jeho rodinné štěstí však netrvalo dlouho a po smrti jediného syna a manželky u něho nastal životní zlom a obrácení k hlubšímu křesťanskému životu. V duchu víry tehdejšího středověkého člověka se rozhodl sloužit Bohu a zúčastnit se křižáckého tažení na dobytí Božího hrobu a ostatních posvátných míst křesťanů v Palestině z rukou muslimů. Byla to třetí křížová výprava v letech 1189–1192. Podle vyprávění latinské středověké legendy o životě zakladatele kláštera blahoslavený Hroznata dojel se svou družinou až do italské Alálie, odkud měli křižáci odplout. Když uviděl rozbouřené moře, zalekl se daleké nebezpečné cesty a přes Řím se vrátil domů. V Římě byl přijat papežem Celestýnem III. a požádal ho o změnu nesplněného slibu. Papež mu uložil založit klášter ke cti Panny Marie a Hroznata tento úkol splnil v roce 1193. Při prastaré a významné obchodní cestě z Čech do Německa a nedaleko své tvrze a osady Teplé založil klášter stejného jména, tedy klášter Teplá.

Legendy vyprávějí, jak sám zakladatel pracoval při kopání základů stavby, a o poctivosti tehdejších dělníků, kteří si za práci podle svých zásluh sami brali odměnu z vystavené „Hroznatovy mísy“ (cenná památka, dosud zachovaná ve sbírkách kláštera), naplněné penězi. Stavba pokračovala velmi rychle, takže již v roce 1197 byl klášter osídlen 12 premonstrátskými řeholníky, které do Teplé bl. Hroznata povolal z premonstrátského kláštera v Praze na Strahově.

Hroznata se zúčastnil ještě i další křížové výpravy roku 1197. Před svým odjezdem napsal Hroznata závěť, v níž pověřil tepelského opata Jana správou veškerého majetku, klášteru daroval Teplou a k ní patřící vesnice a ostatní jeho majetek měl klášter zdědit, kdyby Hroznata v křižácké válce zahynul a neměl dědice. Hroznatova závěť je také označována za zakládací listinu tepelského kláštera a je to nejstarší dochovaná listina, jejímž autorem byl český šlechtic. Křižácká výprava se nakonec neuskutečnila pro smrt císaře a mor ve vojsku. Hroznata při návratu opět navštívil papeže Celestýna III., který na jeho žádost vzal tepelský klášter v ochranu a potvrdil Hroznatovu závěť. Tím byl klášter zajištěn před případnými spory o jeho majetek. Papež opatovi dále udělil právo nosit odznaky biskupské moci a udělovat odpustky všem, kteří ve výroční den vysvěcení navštíví klášterní kostel.

Místo účasti na dalším křížovém tažení papež Hroznatovi doporučil založit další klášter, kterým byl ženský premonstrátský klášter v Chotěšově u Plzně, založený na začátku 13. století. Hroznata sám se rovněž rozhodl vstoupit do premonstrátského řádu a na začátku 13. století přijal bílé řádové roucho v Římě z rukou samotného papeže Innocence III.

Při kontrole pohraničních oblastí byl v roce 1217 zajat chebskými loupeživými rytíři, kteří za něho žádali vysoké výkupné ve zlatě. Podle vyprávění legendy Hroznata nechtěl, aby opat výkupné platil a klášter byl tím ochuzen, a rozhodl se raději pro mučednickou smrt. Zahynul 14. července 1217 v hladomorně hrádku chebských loupeživých rytířů ve Starém Kynšperku (nyní Starý Hrozňatov u Chebu). Jeho mrtvolu tepelští řeholníci vykoupili a pohřbili v klášterním kostele. Již po smrti byl Hroznata místním obyvatelstvem uctíván jako mučedník a světec. Za blahoslaveného jako „mučedník pro spravedlnost“ byl církví prohlášen až v roce 1897 a jeho svátek se slaví 14. července. Blahoslavený Hroznata zahynul jako obhájce práv církve a zájmů českého státu v západním pohraničí. Právem je nazýván mučedníkem za práva církve, patronem zdejšího kraje a patronem politických vězňů.“ [př.47] [př.48]

4.3.2 Klášter Teplá

„Tepelský klášter založil blahoslavený Hroznata v roce 1193. Klášter se od 13. století stal centrem kultivace kraje po stránce duchovní, kulturní i hospodářské. V pohnuté klášterní historii se střídala období vzestupů a pádů. Klášter šestkrát vyhořel. Roku 1278 byl poprvé vypleněn.

Ve druhé polovině 15. století vynikla kulturní osobnost opata Zikmunda Hausmanna (opatem 1458-1506), který upevnil klášterní hospodářství zakládáním rybníků a těžbou stříbra. Proto mohl obohatit klášterní knihovnu objednávkami nákladných liturgických rukopisů v Magdeburku a koupěmi prvotisků při svých cestách do Bavorska a Itálie. Knihovna za něj dosáhla počtu 700 svazků a rovněž založil knihvazačskou dílnu. Od tohoto období se začalo Tepelsko dále poněmčovat přílivem horníků.

Ve druhé polovině 18. století vrcholila společenská prestiž kláštera. Díky významným opatům Kryštofa hraběte Trautmannsdorfa (opatem 1767-1789) a Karla Reitenbergera (opatem 1813-1827) se podařilo klášteru vykoupit rozsáhlé pozemky a založit na nich dnešní Mariánské Lázně.

Celé 19. století byly Mariánské Lázně klášterem s velkými náklady rozšiřovány a zvelebovány. Díky těmto investicím se pak klášteru staly jedním z hlavních zdrojů příjmů vedle velkostatků Teplá a Krukanic. Výstavba kláštera byla završena počátkem 20. století, kdy opat dr. Gilbert Helmer (opatem 1900-1944) postavil pro knihovnu a umělecké i muzejní sbírky v letech 1902-1907 neobarokní křídlo.

Klášterní muzeum obsahovalo hlavně sbírky přírodnin z regionu, ale i kuriozity, mince, grafiku a optické či elektrické přístroje, které zhotovil tepelský kanovník Gilbert Beer (+1860) a které dokumentují zájem členů konventu o exaktní vědy.

Rovněž péče o chudé a nemocné se projevila založením špitálu ve městě Teplé a starobinců v Úterý a Mnichově. V Mariánských Lázních klášter vždy dbal na podporu dostupnosti lázeňské léčby i chudým kněžím a obyvatelstvu.

Významná je rovněž vzdělávací činnost kláštera. Na přelomu 18. a 19. století vyniklo několik tepelských kanovníků na významných církevních a vědeckých postech u nás i v okolních zemích.

Na počátku 20. století byl klášter na vrcholu svých hospodářských sil a politické moci. Po první pozemkové reformě roku 1925 ale přišel o základ svého hospodářského zázemí. Zároveň se na Tepelsku začaly zostřovat německo-české národnostní rozpory, které se nevyhnuly ani bratřím v klášteře. To vše mělo tragické vyústění v období záboru pohraničí na počátku 2. světové války, v době nacistické okupace a také v době těsně po odsunu řeholníků na konci druhé světové války.

V čele tepelské kanonie stál v letech 1900-1944 významný politik Chebska, dobrý hospodář a známý německý nacionalista, opat dr. Gilbert J. Helmer. Klášter byl nucen v období druhé světové války odolávat nacistickému nátlaku a díky osobnosti opata Helmera a jeho vlivu se podařilo významné postavení kláštera udržet.

Po obsazení Teplé americkou armádou 6. května 1945 byl klášter opět citelně postihován od československé státní moci. V letech 1950-1978 se objekt stal sídlem vojenské posádky, která klášter vážně poničila.

Klášter byl premonstrátskému řádu navrácen počátkem roku 1990. Od té doby se řeholníci snaží navrátit areálu jeho původní podobu. Postupně se daří obnovovat i duchovní a kulturní tradice kláštera.

FOTO - Tepelský klášter

FOTO - Blahoslavený Hroznata

Více informací najdete na http://hroznata.namiste.cz“ [př.49] [př.50]


5. Závěr

Při zpracovávání této diplomové práce jsem došla ke zjištění, že Hroznata byl velmi zajímavou osobností. Patřil k řadě světských velmožů, kteří se v druhé polovině 12. století snažili napodobit panovníka mimo jiné i zakládáním klášterů a tím vedle něho formovat své místo a vliv ve společnosti a dosáhnout tak slávy. Čechy v té době procházely hlubokou společenskou proměnou. Dosavadní systém, kde veškerá moc byla soustředěna do rukou knížete, se pozvolna měnil ve stát, ve kterém měla vedle panovníka stále větší roli svobodná vrstva velmožů. Hroznata byl v jejich středu výjimečným už tím, že založil jako jediný kláštery dva – premonstrátský klášter v Teplé a v Chotěšově. Zatímco o úloze skupiny mocných rodů v přelomovém období 12. a 13. století jsme informováni jen pramálo, Hroznata je jednou z nejlépe doložených postav této doby. Vděčíme za to jeho mimořádnému smyslu pro diplomacii a zvláště legendě „Vita fratris Hroznatae“, která vznikla asi třicet pět let po jeho smrti.

Klášter v Teplé, který blahoslavený Hroznata založil, významně ovlivnil život v jeho okolí. Stal se náboženským a vzdělávacím střediskem, upevňoval a šířil křesťanskou víru, zajišťoval ochranu hranic. Významně působil také hospodářsky. Největšího rozkvětu zaznamenat za dob opatů Hausmanna a Trautmannsdorfa, ale také v celém 19. století. Význam a prosperitu kláštera se i přes obě světové války podařilo udržet opatu Gilbertu Helmerovi.

Až teprve po 2. světové válce, za vlády totalitního režimu, utrpěl snad největší škody v historii své 800leté existence. V roce 1990 se do kláštera opět vrátili tepelští premonstráti. Daří se obnovovat duchovní a kulturní tradice kláštera a vytváří se nová tradice česko-německého dialogu v podobě diskusních a kulturních setkání. Do premonstrátského společenství v Klášteře opět vstupují noví řeholníci. Společně se pokoušejí o obnovu zničených budov a parku. Jejich úkol bude jistě nelehlý, protože klášter již nedisponuje původními majetky, které byly zdrojem jeho příjmu.

Až po načerpání všech těchto informací jsem mohla připravit text informační tabule, která byla završením této diplomové práce. Stručně a přehledně líčí život blahoslaveného Hroznaty a historický vývoj kláštera Teplá. Poskytuje tak veřejnosti alespoň základní informace o této osobě a o klášteře v Teplé, který založil.

V dnešním uspěchaném světě totiž lidé většinou nemají čas upřesňovat nejasné a neúplné informace vyhledáváním v historických pramenech, proto jsem chtěla zájemcům touto cestou vyjít vstříc a obohatit je alespoň o trochu informací, které jim deska nabízí.

Díky této diplomové práci tak vznikla zajímavá, historicky poučná turistická zastávka, která podává veřejnosti stručný, ale ucelený pohled na osobnost a působení tohoto světce a historický vývoj tepelského kláštera (kapitola „Informační tabule“).


Seznam zkratek

CDB – Codex Diplomaticus et epistolaris Bohemiae

ČKD – Časopis katolického duchovenstva

ČSČH – Československý časopis historický

ČSPS - Časopis Společnosti přátel starožitností

DP – Diplomová práce

DIS.P – Disertační práce

FF – Filozofická fakulta

FRB – Fontes rerum Bohemicarum

HG – Historická geografie

HD – Historická demografie

LC – Libri confirmationum

MZK – Minulostí Západočeského kraje

SAP – Sborník archivních prací

SOA – Státní oblastní archiv

SOkA – Státní okresní archiv

SPN – Státní pedagogické nakladatelství

UK – Univerzita Karlova

UP – Univerzita Palackého

ZHS – Západočeský historický sborník

 


Prameny

SOA Plzeň, pobočka Žlutice, fond Premonstráti Teplá, složka „Ilustrační materiál 1925 – 1941“, č. k. 210: životopis opata Helmera srov. Analecta premonstratensia 20, 1944.

SOA Plzeň, pobočka Žlutice, fond Premonstráti Teplá, složka „Korespondence opatů v záležitostech profesorů“, č. k. 378: dopis P. Gilberta Helmera Zemské školské radě v Praze ze dne 5.10.1921

Knihovna Kláštera premonstrátů Teplá, Cod. 14, sign. D 4. a Cod. 71, sign. E 2.

Knihovna Kláštera premonstrátů Teplá, Cod. 181, sign. d 35.

Knihovna Kláštera premonstrátů Teplá, Cod. 777, sign. A 61, pag. VII.

Archiv Teplá, kart. Č. 128, Referát priora abbate impedito, Klášter Teplá, s. 1.

 


Použitá literatura

BÄMLOVÁ, M. Tisky v knihovně tepelského opata Zikmunda Hausmanna. DP na FF UP, Olomouc, 2001.

BARTOŠ, F. M. České dějiny II/7. Praha:ČSAV, 1965.

BĚLOHLÁVEK, M.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. [Díl] 4, Západní Čechy, Praha:Svoboda, 1985.

BOGNER, V. Dějiny kláštera premonstrátek v Chotěšově do husitských válek. DIS.P na FF UK, Praha, 1935.

ČAREK, J. Městské znaky v českých zemích. Praha:Academia, 1985.

ČECHURA, J. Vývoj pozemkové držby kláštera v Teplé v době předhusitské. MZK 24, 1988.

ČESKOSLOVENSKÉ DĚJINY V DATECH. Praha:Svoboda, 1986.

GEBAUER, J. Slovník staročeský. Díl I (A-J). Praha:Academia, 1970.

HAUBERTOVÁ, K. O nejstarších tepelských listinách. Plzeň:Státní oblastní archiv v Plzni, 1981.

HLAVÁČEK, I.; KAŠPAR, J.; NOVÝ, R. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany:H&H, 2002.

HLINOMAZ, M. Klášter premonstrátů Teplá. Brožura, Most:Aa Reklamní agentura, 1999.

HLINOMAZ, M. Klášter premonstrátů Teplá. Karlovy Vary:Státní okresní archiv, 2003.

HLINOMAZ, M. Náhrobníky a epitafy ve Strahovské basilice. Praha:Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1998.

HLINOMAZ, M. Neznámý náhrobník rodu ze Žeberka v klášteře premonstrátů v Teplé. Sborník Chebského muzea, 2000.

HLINOMAZ, M. Tepelský historik Benedikt Brandl. Sborník Chebského muzea 1999, Cheb, 2000.

HLINOMAZ, M. Tepelský opat dr.Gilbert Johann Helmer. Historický Sborník Karlovarska VII, 1999.

HOFFMANN, F. České město ve středověku. Praha:Panorama, 1992.

HOFFMANN, F. Nad rukopisy knihovny premonstrátského kláštera v Teplé, Studie o rukopisech 26., 1987-1988.

HOFFMANN, F. Tepelské anály. Studie o rukopisech 27. Praha:ČSAV, 1989-1990.

http://hamelika.webzdarma.cz/h73-20.htm (dostupné 2006/03)

http://www.czechtourism.cz/files/np/marianky/sluzby.pdf (dostupné 2006/03)

CHALOUPKOVÁ, J. Teplá. (brožura) Plzeň, 1982.

CHALOUPKOVÁ, J.; HLINOMAZ, M. Knihovna kláštera premonstrátů Teplá. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Olomouc:SVK, 2000.

CHARVÁTOVÁ, K. Vývoj osídlení na panství kláštera v Teplé ve 13. století. HG 28, 1995.

JANÁČEK, J. České dějiny I/II. Praha:Academia, 1984.

JANÁK, J; HLEDÍKOVÁ, Z. Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha:SPN, 1989.

JANIŠOVÁ, M.; KAPLAN, K. Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948, Praha:Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995, ISBN:8085270390.

JANOUŠEK, H. F. Klášter Teplá. Minulost - současnost. Teplá, 1993.

KADLEC, J. Dějiny katolické církve I-III. Olomouc:UP, 1993.

KADLEC, J. Přehled českých církevních dějin I. Praha:Zvon, 1991.

KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata (Pokus o kritický životopis). DIS.P na FF UK Praha, 1998.

KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. DP na FF UK Praha, 1994.

KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000.

LUKÁČOVÁ, Z. Barokní plastika pro klášter Teplá. DP na FF UK, Praha, 1997.

MACEK, J. Jagellonský věk v českých zemích 1471-1526 IV. Praha:Academia, 1999.

MAUR, E. Morová epidemie roku 1380 v Čechách. In: HD 10. Praha:Ústav čs. a svět. dějin ČAV, 1986.

MERELL, J. a kol. Malý bohovědný slovník. Praha:Ústřední církevní nakladatelství, 1963.

MRKVIČKA, A.; HRUBEŠ, J. Knihovna Teplá-klášter. Praha:Sportovní a turistické nakladatelství, 1962.

NA HROZNATOVĚ MÍSE 2003, ročník 5., Rosice u Brna:Gloria, 2003.

NA HROZNATOVĚ MÍSE 2005, ročník 7., Rosice u Brna:Gloria, 2005.

NOVOTNÝ, V. České dějiny I./2. Praha:J.Laichter, 1913.

NOVOTNÝ, V. České dějiny I./3. Praha:J.Laichter, 1928.

NOVÝ, R. Přemyslovský stát 11. a 12. století. Praha:Universita Karlova, 1972.

OTTO, J. Ottův slovník naučný, díl 10. Praha:J.Otto, 1908.

PALACKÝ, F. Dějiny národu českého. Díl VI. Praha:Kvasnička a Hampl, 1939.

PETRÁŇ, J. a kol. Dějiny hmotné kultury I./1. Praha:SPN, 1985.

PIŤHA, P. Svatý Norbert. Praha:Zvon, 1990, ISBN 80-7113-012-5.

PLESKALOVÁ, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Brno:Masarykova univerzita, 1998.

PODLAHA, A. Posvátná místa království českého. Praha:Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908.

PROFOUS, A; SVOBODA. J; ŠMILAUER, V. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny IV. Praha:ČSAV, 1957.

PŘEHLED DĚJIN ČESKOSLOVENSKA I/1. Praha:Academia, 1980, red. Říha O., Janáček J., Marsina R.

ŘEHÁK, T. Z; CHALOUPKOVÁ, J. Minulost Tepelského kláštera premonstrátů v dokumentech. Teplá:Klášter premonstrátů, 1994.

ŘEHÁK, Z. Blahoslavený Hroznata. In: Bohemia sancta, životopisy českých světců a přátel Božích. Praha:ZVON, 1990.

SEDLÁK, J. Vyzdvižení ostatků bl. Hroznaty. ČKD 40, 1899.

SCHMIDT, E.; VOGT, G. Das Stift Tepl und die Prämonstratenser in Obermedlingen. Donauwörth:Auer, 1993.

SCHMUTZER, J, ZERLIK, O. Das Tepler Land. Geisenfeld:Auer, 1967.

STRAKA, C. Přenesení ostatků sv. Norberta z Magdeburku na Strahov 1626-1628. Praha:Kuncíř, 1927.

SVOBODA, J. Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha:Nakladatelství Československé akademie věd, 1964.

ŠEBÁNEK, J., DUŠKOVÁ, S. Česká listina doby přemyslovské I.-II. SAP 6/1, 1956.

ŠRONĚK, M. K dějinám české barokní náhrobní plastiky. Ústecký sborník historický, 1983.

ŠUSTA J. České dějiny II/1. Praha:Jan Laichter, 1935.

TOMAS, J. Počátky města Litoměřic. Sborník Severočeského muzea, Historia 5, 1966.

TOMŠÍ, L. Varhany a varhanáři Sokolovska a Karlovarska. Sokolov:Okresní muzeum a knihovna, 1998.

TŘÍSKA, J. Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity: 1348-1409. Praha:UK, 1981.

TYL, H. J. Klášter Teplá u Mariánských Lázní. Plzeň:Grafika, 1947.

TYL, H. J. Psancem. Třebíč:Arca JiMfa, 1995.

VILÍMKOVÁ, M. Stavitelé paláců a chrámů, Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha:Vyšehrad, 1986.

VLČEK, E. Osudy českých patronů. Praha:Zvon, 1995.

VLČEK, P.; SOMMER, P.; FOLTÝN, D. Encyklopedie českých klášterů. Praha:Libri, 1997.

VOTOČEK, O. Litoměřice 750 let městem 1219-1969. Litoměřice:Galerie výtvarného umění, 1969.

VOVES, A. Život blahoslaveného bratra Hroznaty, zakladatele klášterů v Teplé a Chotěšově a patrona země České. Praha:L.Kuncíř, 1930.

VOVES, A. Život blahoslaveného Hroznaty. Praha:Arca JiMfa, 1993.

ZE STARÝCH LETOPISŮ ČESKÝCH. Praha:Svoboda, 1980.

ŽEMLIČKA, J. Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského. In: ZHS 4, Plzeň:SOA, 1998.



[1] ŠEBÁNEK, J., DUŠKOVÁ, S. Česká listina doby přemyslovské I.-II. SAP 6/1, 1956, s. 171.

[2] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s. 13–66.

[3] HOFFMANN, F. Tepelské anály. Studie o rukopisech 27. Praha:ČSAV 1989-1990, s. 96.

[4] SCHMIDT, E.; VOGT, G. Das Stift Tepl und die Prämonstratenser in Obermedlingen. Donauwörth:Auer, 1993, s.77-87.

[5] Knihovna Kláštera premonstrátů Teplá, Cod. 14, sign. D 4. a Cod. 71, sign. E 2.

[6] Knihovna Kláštera premonstrátů Teplá, Cod. 181, sign. d 35.

[7] PALACKÝ, F. Dějiny národu českého. Díl VI. Praha:Kvasnička a Hampl, 1939, s. 152.

[8] VOVES, A. Život blahoslaveného bratra Hroznaty, zakladatele klášterů v Teplé a Chotěšově a patrona země České. Praha:L.Kuncíř, 1930, s. 3-15.

[9] Např. MRKVIČKA, A.; HRUBEŠ, J. Knihovna Teplá-klášter. Praha:Sportovní a turistické nakladatelství, 1962; CHALOUPKOVÁ, J. Teplá. (brožura) Plzeň, 1982.

[10] ŘEHÁK, Z. Blahoslavený Hroznata. In: Bohemia sancta, životopisy českých světců a přátel Božích. Praha:ZVON 1990, s. 147.

[11] VLČEK, E. Osudy českých patronů. Praha:Zvon, 1995, s. 255.

[12] ŽEMLIČKA, J. Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského. In: ZHS 4, Plzeň:SOA, 1998, s. 8.

[13] ŽEMLIČKA, J. Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského. In: ZHS 4, Plzeň:SOA, 1998, s. 11.

[14] TOMAS, J. Počátky města Litoměřic. Sborník Severočeského muzea, Historia 5, 1966, s. 30-32.

[15] HAUBERTOVÁ, K. O nejstarších tepelských listinách. Plzeň:Státní oblastní archiv v Plzni 1981, s. 2-3.

[16] BĚLOHLÁVEK, M.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. [Díl] 4, Západní Čechy, Praha:Svoboda 1985, s. 10.

[17] HLAVÁČEK, I.; KAŠPAR, J.; NOVÝ, R. Vademecum pomocných věd historických. Jinočany:H&H, 2002, s. 293–319.

[18] PALACKÝ, F. Dějiny národu českého. Díl VI. Praha:Kvasnička a Hampl, 1939, s. 152.

[19] GEBAUER, J. Slovník staročeský. Díl I (A-J). Praha:Academia, 1970, s. 50.

[20] HOFFMANN, F. Nad rukopisy knihovny premonstrátského kláštera v Teplé, Studie o rukopisech 26. 1987-1988, s. 4, 16.

[21] ZE STARÝCH LETOPISŮ ČESKÝCH. Praha:Svoboda, 1980, s. 435.

[22] OTTO, J. Ottův slovník naučný, díl 10. Praha:J.Otto 1908, s. 641.

[23] Knihovna Kláštera premonstrátů Teplá, Cod. 777, sign. A 61, pag. VII.

[24] SVOBODA, J. Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha:Nakladatelství Československé akademie věd, 1964, s.72; PLESKALOVÁ, J. Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Brno:Masarykova univerzita, 1998, s. 87.

[25] CHARVÁTOVÁ, K. Vývoj osídlení na panství kláštera v Teplé ve 13. století. HG 28, 1995, s. 74.

[26] HOFFMANN, F. Tepelské anály. Studie o rukopisech 27. Praha:ČSAV 1989-1990, s. 95-110.

[27] VLČEK, E. Osudy českých patronů. Praha:Zvon, 1995, s. 255.

[28] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata (Pokus o kritický životopis). DIS.P na FF UK Praha 1998, s. 60.

[29] PETRÁŇ, J. a kol. Dějiny hmotné kultury I./1. Praha:SPN, 1985, s. 313, 315.

[30] ŽEMLIČKA, J. Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského. In: ZHS 4, Plzeň:SOA, 1998, s. 12.

[31] HLINOMAZ, M. Klášter premonstrátů Teplá. Brožura, Most:Aa Reklamní agentura, 1999, s. 1.

[32] HAUBERTOVÁ, K. O nejstarších tepelských listinách. Plzeň:Státní oblastní archiv v Plzni 1981, s. 2–3.

[33] TOMAS, J. Počátky města Litoměřic. Sborník Severočeského muzea, Historia 5, 1966, s. 15–64; VOTOČEK, O. Litoměřice 750 let městem 1219-1969. Litoměřice:Galerie výtvarného umění, 1969, s. 3.

[34] ČECHURA, J. Vývoj pozemkové držby kláštera v Teplé v době předhusitské. MZK 24, 1988, s. 206-207.

[35] BOGNER, V. Dějiny kláštera premonstrátek v Chotěšově do husitských válek. DIS.P na FF UK, Praha, 1935, s. 13.

[36] SEDLÁK, J. Vyzdvižení ostatků bl. Hroznaty. ČKD 40, 1899, s. 105.

[37] PODLAHA, A. Posvátná místa království českého. Praha:Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908, s. 283.

[38] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s. 88-90.

[39] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s.89.

[40] NOVOTNÝ, V. České dějiny I./3. Praha:J.Laichter, 1928, s. 106.

[41] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s. 88–90.

[42] NA HROZNATOVĚ MÍSE 2003, ročník 5., Rosice u Brna:Gloria, 2003, s. 15.

[43] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s. 232-233.

[44] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s. 78-103.

[45] KADLEC, J. Přehled českých církevních dějin I. Praha:Zvon, 1991, s. 124.

[46] VOVES, A. Život blahoslaveného Hroznaty. Praha:Arca JiMfa, 1993, s. 24.

[47] MERELL, J. a kol. Malý bohovědný slovník. Praha:Ústřední církevní nakladatelství, 1963, s. 509.

[48] PŘEHLED DĚJIN ČESKOSLOVENSKA I/1. Praha:Academia 1980, red. Říha O., Janáček J., Marsina R., s. 365.

[49] NOVÝ, R. Přemyslovský stát 11. a 12. století. Praha:Universita Karlova, 1972, s. 112.

[50] ČESKOSLOVENSKÉ DĚJINY V DATECH. Praha:Svoboda, 1986, s. 324–325.

[51] NA HROZNATOVĚ MÍSE 2005, ročník 7., Rosice u Brna:Gloria, 2005, s.7-8.

[52] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata (Pokus o kritický životopis). DIS.P na FF UK Praha 1998, s. 60.

[53] PIŤHA, P. Svatý Norbert. Praha:Zvon, 1990, ISBN 80-7113-012-5, s.21-36.

[54] KADLEC, J. Dějiny katolické církve I-III. Olomouc:UP, 1993, s. 688-694.

[55] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata (Pokus o kritický životopis). DIS.P na FF UK Praha 1998, s. 3-6.

[56] KADLEC, J. Přehled českých církevních dějin I. Praha:Zvon, 1991, s. 105-271.

[57] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata (Pokus o kritický životopis). DIS.P na FF UK Praha 1998, s. 7-9.

[58] VLČEK, E. Osudy českých patronů. Praha:Zvon, 1995, s. 250.

[59] TYL, H. J. Klášter Teplá u Mariánských Lázní. Plzeň:Grafika, 1947, s. 41–43.

[60] ŠRONĚK, M. K dějinám české barokní náhrobní plastiky. Ústecký sborník historický 1983, s. 229.

[61] TYL, H. J. Psancem. Třebíč:Arca JiMfa, 1995, s. 180-181.

[62] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. DP na FF UK Praha 1994, s. 47.

[63] VLČEK, E. Osudy českých patronů. Praha:Zvon, 1995, s. 250-259.

[64] Zpráva o antropologicko-lékařském průzkumu ostatků bl. Hroznaty. Praha 1984, strojopis v Teplé.

[65] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s. 218.

[66] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s. 218-220.

[67] ŽEMLIČKA, J. Rod, rodina a příbuzenstvo Hroznaty Tepelského. In: ZHS 4, Plzeň:SOA, 1998, s. 29.

[68] ČAREK, J. Městské znaky v českých zemích. Praha:Academia, 1985, s. 380.

[69] STRAKA, C. Přenesení ostatků sv. Norberta z Magdeburku na Strahov 1626-1628. Praha:Kuncíř, 1927, s. 88–89, 94.

[70] LUKÁČOVÁ, Z. Barokní plastika pro klášter Teplá. DP na FF UK, Praha 1997, s. 38-41.

[71] NOVOTNÝ, V. České dějiny I./2. Praha:J.Laichter, 1913, s. 1112.

[72] PROFOUS, A; SVOBODA. J; ŠMILAUER, V. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny IV. Praha:ČSAV, 1957, s. 326.

[73] KUBÍN, P. Blahoslavený Hroznata. Kritický životopis. Praha:Vyšehrad, 2000, s.150-156.

[74] JANÁK, J; HLEDÍKOVÁ, Z. Dějiny správy v českých zemích do roku 1945. Praha:SPN, 1989, s. 217-218.

[75] ŠUSTA J. České dějiny II/1. Praha:Jan Laichter, 1935, s. 197, 200.

[76] HLINOMAZ, M. Neznámý náhrobník rodu ze Žeberka v klášteře premonstrátů v Teplé. Sborník Chebského muzea, 2000, s. 103-105.

[77] MAUR, E. Morová epidemie roku 1380 v Čechách. In: HD 10. Praha:Ústav čs. a svět. dějin ČAV, 1986, s. 37-71.

[78] HOFFMANN, F. České město ve středověku. Praha:Panorama 1992, s. 274.

[79] BARTOŠ, F. M. České dějiny II/7. Praha:ČSAV, 1965, s. 166.

[80] TŘÍSKA, J. Životopisný slovník předhusitské pražské univerzity: 1348-1409. Praha:UK, 1981, s. 189.

[81] BÄMLOVÁ, M. Tisky v knihovně tepelského opata Zikmunda Hausmanna. DP na FF UP, Olomouc, 2001, s.36-41.

[82] MACEK, J. Jagellonský věk v českých zemích 1471-1526 IV. Praha:Academia, 1999, s.165.

[83] JANÁČEK, J. České dějiny I/II. Praha:Academia, 1984, s. 268.

[84] HLINOMAZ, M. Klášter premonstrátů Teplá. Karlovy Vary:Státní okresní archiv, 2003, s. 48.

[85] HLINOMAZ, M. Náhrobníky a epitafy ve Strahovské basilice. Praha:Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1998, s. 10-15.

[86] HLINOMAZ, M. Klášter premonstrátů Teplá. Karlovy Vary:Státní okresní archiv, 2003, s. 54.

[87] JANOUŠEK, H. F. Klášter Teplá. Minulost - současnost. Teplá, 1993, s. 31.

[88] VILÍMKOVÁ, M. Stavitelé paláců a chrámů, Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové. Praha:Vyšehrad, 1986, s. 67-71.

[89] TOMŠÍ, L. Varhany a varhanáři Sokolovska a Karlovarska. Sokolov:Okresní muzeum a knihovna, 1998, s. 53-56.

[90] ŘEHÁK, T. Z; CHALOUPKOVÁ, J. Minulost Tepelského kláštera premonstrátů v dokumentech. Teplá:Klášter premonstrátů, 1994, s. 10.

[91] TYL, H. J. Klášter Teplá u Mariánských Lázní. Plzeň:Grafika, 1947, s. 22.

[94] HLINOMAZ, M. Klášter premonstrátů Teplá. Karlovy Vary:Státní okresní archiv, 2003, s. 232–233.

[95] HLINOMAZ, M. Tepelský opat dr. Gilbert Johann Helmer. Historický Sborník Karlovarska VII, 1999, s. 137-157.

[96] SOA Plzeň, pobočka Žlutice, fond Premonstráti Teplá, složka „Ilustrační materiál 1925 – 1941“, č. k. 210: životopis opata Helmera srov. Analecta premonstratensia 20, 1944.

[97] SOA Plzeň, pobočka Žlutice, fond Premonstráti Teplá, složka „Korespondence opatů v záležitostech profesorů“, č. k. 378: dopis P. Gilberta Helmera Zemské školské radě v Praze ze dne 5.10.1921.

[98] HLINOMAZ, M. Tepelský historik Benedikt Brandl. Sborník Chebského muzea 1999, Cheb, 2000, s. 120–129; V Brandlově pozůstalosti můžeme nalézt rukopis z roku 1928 o rasové otázce a němectví, ve kterém hodnotí Čechy jako nordickou rasu míšenou ze Slovanů a Němců, apod.

[99] JANIŠOVÁ, M.; KAPLAN, K. Katolická církev a pozemková reforma 1945-1948, Praha:Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1995, s. 68-69.

[100] HLINOMAZ, M. Klášter premonstrátů Teplá. Karlovy Vary:Státní okresní archiv, 2003, s. 233.

[101] Seznam inkorporovaných far i s jejich německým ekvivalentem, příloha č.38 [př.38]

[102] Archiv Teplá, kart. Č. 128, Referát priora abbate impedito, Klášter Teplá, s. 1.

[103] CHALOUPKOVÁ, J.; HLINOMAZ, M. Knihovna kláštera premonstrátů Teplá. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska. Olomouc:SVK 2000, s. 67-68.

[104] SCHMUTZER, J, ZERLIK, O. Das Tepler Land. Geisenfeld:Auer, 1967, s.115.

[105] VLČEK, P.; SOMMER, P.; FOLTÝN, D. Encyklopedie českých klášterů. Praha:Libri, 1997, s. 666.

Copyright © 2006-2007 Mgr. Lucie Müllerová a NAMISTE.CZ